Tak tu sedím v tomhle odporným bytě, co pamět má jen na špatný vzpomínky. Mám hlad, ale to mi nebrání v tom, abych si vzala další cigaretu, co zůstala v kapse. Město spí, ale já ne. V noci se probouzím k životu, ve městě, kde láska a peníze znamenají všechno, a já mám prd. Všechno, co mi zbylo, je neochvějná vůle.
Vyrazila jsem do ulic, nasála vůni deště smíchaného s benzínem. Každý krok na mokrých dlažebních kostkách byl jako šťastný tanec s osudem. Světla lamp mě oslepovala, ale já jsem se smíchem překonávala. Měla jsem plán – dostat se k tomu, co mi patří, i když to je jen v mé hlavě.
Na rohu ulice jsem potkala kámošku, která si říká Veverka. Takhle ji zná každý, kdo se s ní potkal. Měla na sobě umělou kožešinu a v očích jiskru, která říkala, že ví něco, co já ne. S její pomocí jsem se dostala do klubu, kde se děly věci, o kterých se mi ani nesnilo.
Jakmile jsem vstoupila, vzduch byl prosycený pachem potu a alkoholu. Hlasitá hudba mi bušila do hrudi jako srdce zraněné láskou. Ale co na tom záleží? Na parketu jsem se ponořila do tance, zapomněla na všechno okolo. Až najednou – Veverka zmizela, a já zůstala sama.
Pak jsem ho uviděla. Vysoký, s drsným pohledem a úsměvem, co by mohl rozpustit led. Když jsem se na něj podívala, viděla jsem v jeho očích stejnou touhu po dobrodružství, jakou jsem cítila já. Společně jsme se vydali na neznámou cestu, ale místo toho, abychom našli odpovědi, našli jsme jen chaos. Na konci noci, když jsme stáli na střeše budovy s výhledem na město, uvědomila jsem si, že láska a peníze jsou jen klam – to, co opravdu potřebujeme, je svoboda a odvaha žít.