Byla jsem na dně. Na ulici, kde se zapomíná na barvy a vůně, jsem se procházela s prázdnou kapsou a myšlenkami, které se motaly jako spálené vlasy ve větru. Každý den byl boj, a já se naučila přežít. Někdy jsem kradla pohledy, jindy i srdce, ale lásku? Na to už jsem dávno zapomněla.
Všechno začalo jednou deštivou nocí, když jsem se schovávala pod mostem. Vzduch byl nasáklý vlhkostí a pachy města, ale já jsem se cítila živá. Z ničeho nic se objevil on. Chlapec v kšiltovce, s očima jako hladový vlk. Jeho úsměv byl jako blesk, který proťal temnotu. Uvěřila jsem, že mi může nabídnout víc než jen další zklamání.
„Máš nějaký plán?“ zeptal se mě. Když jsem se zasmála, cítila jsem, jak se mi v břiše zvedá adrenalin. Plán? Kdo by potřeboval plán? V tu chvíli jsem věděla, že musíme jednat. Dali jsme se do pohybu, jako bychom byli v nějakém akčním filmu. Kde sehnat peníze na jídlo? To bylo naše jediné téma. Město nám nabízelo příležitosti, stačilo je jen chytit.
Našli jsme se ve starém skladu, kde pach zrezivělého železa a zaprášené krabice vykouzlovaly atmosféru nebezpečí. Uvnitř se pohybovali kluci s jasnými plány a ještě jasnějšími úsměvy. Jako bychom si vyměnili pohledy, věděli jsme, co se chystá. Romantika v tento moment byla daleko, ale adrenalin nám dodával sílu. Zjistila jsem, že peníze se dají vydělat rychle – a my jsme byli připraveni na hru.
Jak jsme se blížili k vrcholu, všechno náhle vzplálo. Třesoucí se ruce, zmatek a pak ten šílený křik. Naše plány se rozpadly, jakmile jsme zjistili, že jsme ve hře, kde se nehraje fér. Když jsem se otočila, chlapec v kšiltovce zmizel. Zůstala jsem sama, bez peněz, bez lásky a s pocitem, že mě město znovu pohltí. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle je můj příběh. A já píšu, jak to skončí.