Stála jsem na rohu ulice, vůně benzínu a spálených pneumatik se mísila se zvukem vzdáleného smíchu. Město pulsovalo jako žhavé srdce, které si ze mě dělalo legraci. Bez peněz, bez lásky, ale plná síly. To byla moje realita.
Bylo to jedno z těch večerů, kdy jsem neměla na jídlo, ale na adrenalin jsem měla vždy. Skoro jsem cítila, jak mi jeho nádech proniká do plic. Vyrazila jsem na ulici, kde jsem slyšela povzbuzování. Tady, na betonovém stadionu, se to všechno odehrávalo. Motorky bručely jako draci a já jsem byla připravená na akci.
Když jsem se dostala do kotle, rozhlédla jsem se kolem. Oči všech se upíraly na mě, ta drsná holka s roztrhanými džínami a překvapivě silným pohledem. „Jdeš do toho?“ zeptal se mě jeden z jezdců, jehož motorka zářila neonovými barvami. Bez odpovědi jsem skočila na sedlo, adrenalin mi stoupal do hlavy.
Klíč v zapalování, motor zavrčel a já se ocitla v jiném světě. Vůně spálené gumy mě oblila, když jsem vyrazila vpřed. Vítr mi šlehal do tváře, jak jsem projížděla kolem ostatních. Srdce mi bušilo jako šílené. Cítila jsem, jak mě každý zákrut táhne blíž k cíli, k tomu, co jsem tolik potřebovala. Vítězství!
Po několika kolech jsem cítila, jak se mi zvedá hladina adrenalinu na maximum. Když jsem projela cílovou čarou, dav explodoval v jásot. A v tom okamžiku jsem zaslechla za sebou zvuk sirény. Byl to policista, který měl na starosti pořádek. „To není dobré,“ pomyslela jsem si. Ale místo abych se vzdala, vzala jsem si do hlavy jednu myšlenku: nikdy se nevzdávat. A tak jsem zahnula do postranní uličky, kde mohlo být moje útočiště.
Jak jsem se schovávala, slyšela jsem, jak za mnou policista prochází. Hlava mi běžela jako bláznivá. Co teď? Jak to, že se mi vždycky podaří dostat do špatných situací? Ale tentokrát to bylo jiné. Na ulici jsem spatřila starou dodávku, jejíž motor byl ještě zahřátý. „Ty seš můj lístek na svobodu,“ zašeptala jsem a vklouzla dovnitř. Ať už mě čeká cokoliv, byla jsem připravená na cokoliv, než se mi znovu zhroutí svět.