Bylo to jedno z těch odpolední, kdy jsem se ploužila po městě, na sobě jen staré tričko a roztrhané džíny. Peníze byly nedostatkovým zbožím, takže jsem se snažila najít způsob, jak si vydělat nějaký ten groš. Když mi kámoš řekl, že v jeho baru potřebují někoho, kdo by uměl vytvořit frontendovou objednávkovou stránku, vzbudilo to ve mně zvědavost. Neuměla jsem ani slovo o programovaní, ale něco ve mně mi říkalo, že to zvládnu.
Udělat si v hlavě plán bylo snadné. Vytáhla jsem starý notýsek a začala si skicovat, jak by to mělo vypadat. Barva pozadí byla jasně červená, aby přitahovala pozornost, a bílý text by byl na první pohled jasný. Každý prvek jsem chtěla mít na svém místě, jako vojáky v boji. „Něco jednoduchého, ale údernýho,“ říkala jsem si. Vzala jsem si notebook a pustila se do toho. Ale JavaScript? To znělo jako nějaký tajemný jazyk.
Začla jsem googlovat, jak na to. Po pár hodinách se mi podařilo stvořit základní strukturu, ale to byl teprve začátek. Objednávková stránka nemohla být jen tak ledajaká! Musela jsem vymyslet, jak správně zpracovat uživatelské interakce. Každé kliknutí, každé zadání musí vyvolat nějakou reakci. Cítila jsem se jako alchymista, který míchá ingredience, aby vytvořil dokonalý lektvar.
Po několika dnech usilovného učení, kódování a neúspěšných pokusů se mi konečně podařilo dostat stránku do podoby, kterou jsem si představovala. Byla jsem hrdá jako lev, ale také jsem se bála, co na to řeknou ostatní. Kdyby se jim to nelíbilo, co potom? Ale risknout se musí, no ne?
Když jsem stránku představila v baru, čekala jsem kritiku. Ale místo toho jsem dostala obrovský potlesk. Frontendová objednávková stránka byla hit! Lidi si objednávali drinky jako o závod, a já si uvědomila, že jsem se dostala k něčemu víc než jen k penězům. Překvapivě, po večeru mi jeden z barmanů nabídl, že mi pomůže s dalším projektem. Možná tu lásku ještě najdu?