Bylo to jedno z těch večerů, kdy se město probouzí k životu, zatímco já jsem seděla na schodech opuštěné budovy, kouřila cigaretu a sledovala, jak neonové světla blikají jako ztracené duše. Bez peněz a bez lásky – to byl můj styl. Proč by se někdo měl snažit o romantiku, když je kolem tolik vzrušení?
V tu chvíli mi zněla v uších hudba. Supermusic, jak říkali, bylo něco jako hlas města, a já jsem neváhala. Vstala jsem, popadla svůj starý batoh a vyrazila za zvukem, který mě volal. Vzduch byl nasáklý vůní benzínu a rozpadlých snů. Mířila jsem do klubu, kde jsem věděla, že se něco děje.
Jak jsem prolézala davem, slyšela jsem smích, křik a tělo kolem mě tančilo jako divoká zvířata. Neexistovalo místo pro slabé, a tak jsem se vmísila do rytmu. Děvčata v lesklých šatech s cigarety v rukou, kluci s trenky a drsně vypadajícími účesy. Všichni jsme byli na jedné lodi, i když jsme se nikdy neznali. Byla jsem tam, abych zapomněla.
Pak jsem ho spatřila. Byl to on. Ten, co měl v očích oheň a v ústech chuť neznáma. Jeho úsměv mě přitáhl jako magnet. Nechtěla jsem lásku, ani žádné sliby – chtěla jsem jen ten moment, ten pocit. Když se naše pohledy setkaly, věděla jsem, že něco vzrušujícího se právě začíná. Vzali jsme si drinky, smáli se a já jsem se cítila jako v extázi.
Ale pak to přišlo. Uprostřed tance, kdy jsem se už cítila jako královna noci, se zjevil on – můj stín z minulosti. Dlužník, co si přišel pro svou daň. Místo úsměvů a tance se rozhostila nervozita. Ten kluk, se kterým jsem si užila, se najednou zdál být daleko. Jak tohle skončí? Co teď udělám? Když jsem se otočila, abych utekla, zjistila jsem, že jsem se ocitla v pasti. Zaskočilo mě to víc, než jsem čekala.
Na poslední chvíli jsem se rozhodla. Nechci být obětí. Všechno to, co jsem viděla a prožila, mi dalo sílu. Otočila jsem se, postavila se mu tváří v tvář a s úsměvem jsem mu řekla: „Dneska ne, kámo, dneska jsem nepřístupná.“ A pak jsem se vrátila k tanci, k hudbě, k životu. Byla jsem tam a byla jsem svá.