Bylo to jedno z těch dní, kdy jsem měla v kapse jen pár drobných a v srdci prázdno. Všechno kolem mě se zdálo být šedé, jako by město ztratilo barvy – ale já jsem barvy potřebovala. Vybila jsem si hlavu na tom, co budu dnes dělat. O víkendu jsem narazila na staré auto, které se mi líbilo. Vypadalo, že má duši, a já potřebovala něco, co mi ji vrátí.
Vyrazila jsem do garáže, kde jsem ho našla. Vůně oleje a odpadu mě zasáhla do nosu. Otevřela jsem dveře a spatřila ho – černý plech, který kdysi hrdě jezdil po ulicích. Když jsem se k němu přiblížila, uslyšela jsem tichý šepot motoru. Jako by mě volal. Nešlo to ignorovat.
Chvilku jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla. Všechny moje starosti se rozplynuly v okamžiku, kdy jsem sedla za volant. Cítila jsem, jak mě přehaňuje adrenalin. Hlavní město mě vítalo jako starou známou, a já jsem vyrazila do noci. Ulice byly prázdné, jen já a tenhle kousek plechu, co měl svoji vlastní historii.
Jakmile jsem se dostala na okraj města, začala jsem zrychlovat. Vítr mi hladil vlasy, a já jsem se cítila jako královna. Zjevil se mi v hlavě obraz, jak drtím asfalt, zatímco ostatní se dívají s otevřenými ústy. Ale pak se to stalo. Světla za mnou – policajti. Kdo by si pomyslel, že mě zachytí tak rychle?
Začala jsem ujíždět, adrenalin stoupal. Zbývalo mi jen pár sekund na rozhodnutí. Když jsem se dostala k úzké uličce, zatlačila jsem na brzdy a sklouzla do tmy. Bylo to jako v kině, napětí, nebezpečí, ale také svoboda. A pak, když jsem si myslela, že už je konec, spatřila jsem v uličce malou kávu. Kde se vzala, tam se vzala, ale já jsem cítila, že tohle je moje šance. Než jsem se rozhlédla, zmizela jsem do tmy a v ten moment jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít svůj vlastní příběh. V něm jsem hrdinkou, která si jde za svým, i když to vypadá, že všechno ztrácí.