Jsem drsná holka, co se protlouká životem jako by to byla zábava na horské dráze. Bez peněz, bez lásky, ale s hlavou plnou snů a špinavých uliček, kde je každý kout plný historie. Dneska jsem se rozhodla zabloudit do starého skladiště, co se nachází na konci města. Je to místo, kde se scházejí ti, kdo už nemají co ztratit. A já jsem tam patřila.
Vstoupila jsem dovnitř. Vzduch byl těžký, smrděl po prachu a starých dřevěných bednách. Světlo pronikalo skrze rozbitá okna, a já jsem si připadala jako postava z nějakého zapomenutého filmu. Na zemi ležely zbytky roztržených kartonů, jako by se někdo snažil zakrýt pravdu o tom, co se zde stalo. Cítila jsem v sobě adrenalin, něco se blížilo. Co? To jsem ještě nevěděla.
Když jsem se procházela mezi těmi starými krabicemi, znenadání jsem zaslechla zvuk. Jakoby někdo šukal do dřeva. Otočila jsem se a spatřila ho. Stál tam, kluk s rozcuchanými vlasy a výrazem, co slíbil problémy. „Co chceš?“ zeptala jsem se, ale v očích jsem mu viděla, že má v plánu něco víc než jen tak si povídat. Byl to zlý úsměv, který mě přitahoval jako magnet.
„Hledám něco, co by mi mohlo pomoct,“ řekl a jeho hlas byl jako med, ale já věděla, že je to jen klam. Vytáhl z kapsy malý balíček a já jsem cítila, jak mi srdce buší. Drogy nebo peníze? V tu chvíli mi bylo jedno, co si myslím o nebezpečném životě. Chtěla jsem to. Chtěla jsem vzít osud do svých rukou.
Byla to hra, kde jsme oba hráli o všechno. Než jsem se nadála, ocitla jsem se ve víru neznáma, kde se adrenalin a nebezpečí mísily s touhou po svobodě. A pak, když už jsem si myslela, že jsem ztratila kontrolu, on se smál a já jsem se smála s ním. „Ale já na tom nejsem tak špatně, že jo?“ pomyslela jsem si, když mě oslovil „princezno“. A v tu chvíli jsem věděla, že se to všechno obrátí. Pak se mi v hlavě rozsvítilo. Co když to byl jen plán, jak mě dostat na dno? Najednou jsem se ocitla na křižovatce, kde se rozhodovalo o mém osudu. A já rozhodla.