Byla to jedna z těch nocí, kdy se vše zdálo být na pokraji. Factory Music Awards 2008 se blížily a já jsem věděla, že to bude jízda. Všude kolem mě se hemžili lidé v extravagantních oblečcích, zatímco já jsem stála v rohu s prázdnou peněženkou a touhou po akci.
„Ty hlasy, ty hlasy!“ křičeli kolemjdoucí, 3698 hlasujte v anketě a já jsem si říkala: „Jasně, ale kdo se mě zeptal, co si myslím?“ Rozhodně ne já.
Hlava mi třeštila z hudby, která se linula z klubu. Bylo to jako vymetení z kocoviny, ale já jsem to potřebovala. Ať už to bylo cokoliv, chtěla jsem to zažít! Najednou jsem se ocitla vedle kluka v kožené bundě, který mi dal najevo, že je čas hlasovat. „Pojď, musíme to udělat!“
Vydali jsme se směrem k hlasovacímu stolu, kde stáli lidé s rozesmátými tvářemi. HTML kódy a barvy se mi motaly v hlavě, ale já jsem se jen smála a přidala se k nim. „Tak co, koho volíš?“ zeptala jsem se a on se na mě podíval, jako bych mu právě ukradla zlatý prsten.
„Ty jsi fakt drsňačka, viď?“ Jeho úsměv byl nakonec tím, co mě přimělo zpomalit. Nechtěla jsem se nechat strhnout, ale zároveň jsem cítila, jak se moje srdce rozbušilo. Tohle nebyla jen ohlášená akce, ale adrenalinová jízda!
Na konci večera, když jsem se ponořila do davu, přišla jsem na to, že jsem vlastně nezvedla hlavu od svých problémů. Ale ten kluk… ten kluk mi připomněl, že existuje něco víc než jen prázdné kapsy a osamělost. V tom chaosu jsem našla kousek naděje. Kdo by to byl řekl?