Tak jo, jdu po ulici a cítím, jak mi vítr čechrá vlasy. Není to žádný romantický vítr, tohle je studený, hrubý vzduch, co se mi snaží vyrazit dech. A v kapse – no, co tam mám? Pár drobných a prázdno. V hlavě mi jen hučí myšlenky o tom, jak se dostat k nějaké akci. Na tohle mě nikdo nepřipravil.
Najednou uslyším ze zapadlé uličky zvuk. Není to jen tak obyčejný zvuk. Je to jakoby někdo mluvil ženským hlasem. Bohumil Klepl! To jméno mi projede hlavou jako blesk. Neznám ho osobně, ale ty jeho hlášky slyším pořád. Pochybuju, že by mi tohle mohl říct někdo jiný. V tomhle městě je spousta podivínů, ale tenhle má něco do sebe.
Jdu blíž, zvědavost mě žene vpřed. V uličce se rozsvítí neonové světlo a já uvidím postavu, co vypadá jako Bohumil, ale s ženským hlasem. Kdo by to řekl? „Zdravím, drsňáku! Co ty tady děláš?“ slyším a je to jako by se mi někdo vysmíval. Cože? Mluvíš se mnou? Pomyslím si. V ten moment jsem si uvědomila, že tady nemám co ztratit. Město mě už dávno vyplivlo, teď se snažím najít něco, co by mi vrátilo chuť do života.
„Ty jsi drsná holka, co? Zkusíš to i se mnou?“ zeptá se Bohumil s úsměvem, který by rozjasnil i nejtemnější místo. Odpovídám mu, jak to cítím, bez obalu: „Jasně, ale co z toho budu mít?“ Zasměje se a řekne: „Zábavu, možná i nějaké peníze. Stačí se nebát a jít za tím, co chceš.“ Jeho slova mi zní v hlavě jako hudba. Zábava, peníze! To všechno je mi teď tak blízko, a přitom tak daleko.
Jsme na rozcestí. Já, drsná holka bez peněz a on, muž s ženským hlasem. Nevíme, co nás čeká, ale cítím, že tahle noc bude jiná. A pak se to stane. Z ničeho nic se ulice rozsvítí a před námi se objeví skupina lidí, kteří nás vyzývají k akci. Těmhle lidem se říká 3978, a prý mají co nabídnout. A já se ptám sebe: Co když je to šance, na kterou čekám? A tak, s Bohumilem po boku, se nořím do noci, nevěda, co si pro nás připravila.