Tak jo, teď to začíná. Naše město v roce 1960 je jako pomalý film, co se snaží dostat do temného koutu mého srdce. Ale já nejsem typ, který by se bál. Místo Solaria je teď mým útočištěm. Tady, mezi vůní starého dřeva a cigaretovým kouřem, se schovávám před světem, který mi nikdy nic nedal.
Jsem bez peněz, bez lásky, ale na tom nezáleží. Dneska chci vyrazit ven a zkusit polarium, ten podivný bar na rohu. Je tam spousta lidí, kteří se snaží zapomenout na svoje životy, a já jsem jednou z nich. Když jsem tam vešla, atmosféra byla jako zapalovač – hned se rozhořela.
Objednala jsem si levný drink, ale to nebylo to, co jsem potřebovala. Potřebovala jsem akci, potřebovala jsem vzrušení. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem spatřila kluka s modrými vlasy, co tančil jako by byl v jiném světě. S ním to všechno začalo.
Odtančila jsem k němu, moje nohy byly lehké jako peří. „Co to tu máš?“ zeptala jsem se, když se na mě podíval. Jeho úsměv byl neodolatelný, ale já jsem věděla, že je to jenom iluze. Dali jsme se do řeči, smáli se a já zapomněla na všechnu tu špínu, co mě obklopovala.
Pak mě vzal ven, pod neony a hlukem města. Cítila jsem, jak mi adrenalin stoupá, když jsme se dostali k opuštěné budově. „Tady je to jako v polarium„, zašeptal. A já se smála, protože jsem věděla, že tohle místo je našim tajemstvím. Ale pak, z ničeho nic, se zjevil jeho pravý záměr. Nebyl to kluk, kterého bych měla následovat.
Ten večer skončil s mým srdcem na dlani a pocitem, že jsem znovu uvězněná. Hlavou mi běželo, jak jsem se nechala unést. Kdybych jen věděla, že místo Solaria není bezpečný přístav, ale spíše past na všechny, co hledají útěk. A tak jsem se vrátila zpět do svého světa, ale tentokrát s novou lekcí – nikdy nevěř klukovi s modrými vlasy.