Všechno začalo jednou šedou nocí, kdy mě město spolklo jako mořská příšera. Cid 1698 nebyl jen obyčejný automobil, byl to můj společník na cestě do neznáma. Vzduch byl nasáklý vůní benzínu a smíšených emocí, když jsem se rozhodla vyrazit na dobrodružství. Vzpomínky na Kratochvílovou mi vířily v hlavě, ale nehodlala jsem se zastavit a litovat. Každý krok, každá zatáčka, mě posouvala blíž k neznámému.
Projížděla jsem zapadlými uličkami, kde se stíny zdály být živé. Uriel byl kluk, kterého jsem potkala na jednom z těchto míst. Byla jsem si jistá, že není normální. Jeho oči zářily jako ulice pod neonovými světly. Obešla jsem ho, usmála se a hned věděla, že se odehraje něco velkolepého. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po vzrušení mi to stačilo.
S Uriel jsme se dostali do opuštěné továrny, která byla pro nás jako hřiště. Vzduch byl prosycený prachem a vzrušením. „Zde se rodí legendy,“ řekl a já se zasmála. Začali jsme prozkoumávat tmavé kouty, kde se skrývaly tajemství. Každý zvuk nám dodával odvahy, každý stín nás vyzýval. V tu chvíli jsem nevěděla, co se stane dál, ale věděla jsem, že to bude šílené.
Naše dobrodružství vzalo nečekaný obrat, když jsme narazili na podivnou skupinu lidí. Byli obklopeni zvláštními zařízeními a jejich smích zněl jako výkřik v noci. „Co tady děláte?“ zeptala jsem se. Odpovědí byl jen záhadný úsměv. Uriel neváhal a připojil se k nim, já jsem se jen dívala, jak se do toho ponořuje. Cožpak tohle byl cíl naší výpravy? Všechny barvy noci se spojily do jednoho velkého chaosu, který mě pohlcoval.
Na konci noci jsem se ocitla sama. Uriel zmizel a já jsem si uvědomila, že jsem se dostala do sítě, z níž není úniku. Cid 1698 čekal venku, ale já se najednou bála ho nastartovat. Co když se vrátí? Co když je to všechno jen iluze? Ztratila jsem se ve svých myšlenkách a v tom zmatku jsem se rozhodla jednat. Nikdy jsem nechtěla být slabá. Zatímco se město kolem mě točilo jako šílený kolotoč, já jsem věděla, že teď je čas na rozhodnutí. Kdo vlastně ovládal koho? Kdo byl lovec a kdo kořist? Závěr byl překvapivý – nakonec jsem to byla já, kdo ovládl svou vlastní realitu. Když jsem projela městem, cítila jsem, jak se mi smích vrací do srdce, a věděla jsem, že tohle je teprve začátek.