Když se setmí, město dostává jinou tvář. Ulice se promění v labyrint stínů a já se v něm proplétám jako černá kočka. Zimní vítr mi šimrá krk a já cítím, jak se mi zrychluje tep. Bez peněz, bez lásky, ale s nadějí, že tahle noc bude jiná.
Na rohu ulice se zjeví skupinka kluků, co si hrají na drsňáky. Cigarety, smích a šampaňské, co bublá jako moje frustrace. Zastavím se, přehodím si vlasy a vrazím se do jejich kruhu. „Co je, kluci? Zase se tu hledáte?“ A oni se na mě podívají, jako bych byla z jiné planety.
Slyším, jak jeden z nich říká: „Kdo si myslíš, že jsi?“ Ale já už jsem tady, vím, co chci. Adrenalin v krvi, smích v uších. Učím je, že strach je jen slovo. Můj jazyk je ostrý jako nůž a já ho používám, abych se dostala k jádru jejich bublin. Všichni se smějí, ale já jsem ta, kdo ovládá hru.
Najednou se ulice rozzáří. Světla z neznámého klubu, kde je slyšet hudbu, co se drápe do uší jako žhavé dráty. „Pojďte, jdeme tam!“ vykřiknu a zavelím k útoku. Moje srdce bije jako blázen, cítím, jak se mi zrychluje dech, když se dostáváme do víru tance a chaosu. Kluci za mnou, já v čele, nečekaná vodní hladina v klubovém světě, kde se ztrácí čas a realita.
Ale pak, když už se zdá, že jsem na vrcholu, stane se něco nečekaného. Jeden z kluků, co se mi zdál jako největší drsňák, se zhroutí. „Proč jsi to udělala?“ ptá se s očima plnýma bolesti a já cítím, jak se mi podlamují nohy. Kdo říkal, že drsné holky nemohou mít soucit? Zůstávám tam, zaražená, a zjišťuji, že i v té nejtemnější noci může vyrazit na povrch něco, co bych nikdy nečekala.