Byl to jeden z těch dnů, kdy slunce pálilo a ulice byly plné lidí, co si užívali život. Já? Já jsem seděla na schodech před zaplivaným barem, s prázdnou peněženkou a prázdnou duší. Všichni kolem mě se smáli, zatímco já jsem se cítila, jako by mi někdo uřízl křídla.
Před barem se objevil chlapík s obrovskou plechovkou Coca Coly. Měl na sobě tričko s nápisem „Popstar“ a jeho úsměv byl tak široký, že bych do něj mohla nasypat celou svou bolest. Zrovna jsem se chystala zvednout se a odejít, když mě jeho příjezd vrátil zpátky do reality. Přistoupil blíž a já jsem cítila, jak se mi zrychluje tep. „Chceš to?“ zeptal se a ukázal na plechovku.
„Jasně, co ti na to mám říct?“ odsekla jsem, ale uvnitř jsem se smála. „Ty máš Coca Colu a já nemám ani na rohlík.“ On se na mě podíval s úsměvem, jaký jste viděli pouze v reklamách. „Nechceš si ji koupit?“ Na to jsem mu odpověděla, že nemám, co ztratit, a že ta plechovka je tak křiklavá, že by mohla svítit ve tmě.
Než jsem se nadála, stáli jsme na tanečním parketu a já jsem se snažila napodobit jeho pohyby. Bylo to jako tančit s duchem, který mě vedl do jiného světa. Měla jsem pocit, že každý krok je jako výstřel z pistole, a já jsem byla ta, co vyhrává. Lidé kolem nás se na nás dívali, jako bychom byli hlavními postavami v nějakém absurdním filmu. A tak jsem tančila dál, zatímco Coca Cola v jeho ruce bublala a šuměla jako náš smích.
A najednou, když jsem se snažila udělat poslední otočku, plechovka mu vypadla z ruky a rozbila se na kusy. Všechno kolem nás se zastavilo. Všichni byli v šoku, ale já jsem se začala smát. Tak moc, až jsem si nemohla uvědomit, že jeho úsměv se mění na zamračený výraz. „Ty jsi mi to pokazila!“ zařval, ale já jsem se mu jen vysmála. Nakonec se k němu přitočil jiný chlapík a nabídl mu novou plechovku, zatímco já jsem si uvědomila, že popstar bez Coca Coly je jako já bez lásky – prostě nedokonalé. Ale smíchem jsem si to vynahradila.