Bylo to jedno z těch sychravých odpolední, kdy jsem se ploužila ulicemi města, které mi nikdy nic nedalo. Všude kolem mě se rozprostírala šedivá obloha, a já jsem věděla, že dneska to nebudu mít snadné. Peněženka prázdná, srdce pošramocené. Na stole mi ležela stará kniha, ale místo čtení jsem se rozhodla pro něco akčnějšího.
Procházela jsem kolem starého baru, kde se smíchem mísily vůně levného alkoholu a cigaret. Zastavila jsem se, abych si na chvíli odpočinula. V rohu se skrýval kluk s modrým tričkem a očima, které slibovaly dobrodružství. Genericons na jeho tričku se třpytily jako hvězdy na nebi, ale já jsem byla drsnější než jakýkoliv symbol.
„Co děláš?“ zeptal se, když jsem si k němu přisedla. Nechtěla jsem se moc zaplétat, ale něco mě na něm přitahovalo. „Hledám něco, co by mi rozjasnilo den,“ odvětila jsem a v hlase mi zazněla výzva. On se zasmál a kývl směrem k baru. „Myslíš, že ti něco takového můžu nabídnout?“
Začali jsme se bavit a já jsem se dozvěděla, že genericons jsou vlastně nějaké pokročilé ikony, co se používají v designu. Ale mně to bylo šumák. Já potřebovala akci. „To je hnusný! Nechci žádný genericons! Chci něco, co mi zvedne adrenalin!“
O hodinu později jsme už seděli na motorce, svištěli ulicemi a já cítila, jak mi vítr prohání vlasy. Když jsme zastavili u starého opuštěného skladu, kluk se na mě podíval a řekl: „Tady to teprve začíná.“ Skvělý, pomyslela jsem si, konečně něco pořádného. Když mi důvěrně podal klíč od skladu a já ho vzala do ruky, netušila jsem, že uvnitř najdu poklad, který změní celý můj život. To, co jsem našla, by mělo zůstat skryto, ale to je jiný příběh.