Sedím v temné hospodě na okraji města, kde se smích a smrad z cigaret mísí s vůní levného piva. Zrovna tam jsem slyšela o soutěži o vstupenky na Galavečer. Bez peněz, bez lásky, ale s odhodláním. Moje šance na únik z téhle nudy byla jasná, a tak jsem si řekla, proč ne? Kdo by se měl bát? Mě už nic nezastaví.
Ráno, jak jsem si prohlížela streetart na zdech kolem, napadlo mě, že bych mohla zkusit štěstí. Vzala jsem si starou mikinu, do kapsy hodila poslední drobáky a vyrazila na místo konání. Bylo to v opuštěném skladu, kde voda kapala ze stropu na staré plechy. Atmosféra byla napjatá, lidé se kolem mě šourali jako stíny. Vzduch byl těžký, jako by každá duše v místnosti nesla svůj vlastní kříž.
Na stole ležela papírová výzva. Rozhodla jsem se, že se zapojím do soutěže. Všechno, co jsem potřebovala, byla odvaha. Vytáhla jsem mobil a napsala pár rychlých veršů – něco o tom, jak je život jako zlomený skleněný stůl, co se nikdy nenapraví. „Soutěžící, co nemá co ztratit,“ vyhrkla jsem na svého soupeře, starého týpka s brýlemi a šedivými vlasy. Když se na mě podíval, viděla jsem v jeho očích strach. To mě vyburcovalo.
Po hodině napínavého čekání, kdy jsem se snažila udržet nervy na uzdě, přišel moderátor. Všichni se ztišili, a já cítila, jak mi srdce buší jako šílené. Nevěřila jsem tomu, ale moje jméno zaznělo jako vítěz. Lístky na Galavečer byly moje. Rozradostněná jsem si je strčila do kapsy a vyrazila ven. Vzduch byl svěží, jako bych se znovu narodila.
Na samotném Galavečeru jsem se ocitla mezi celebritami. Tleskala jsem, smála se, prostě se bavila. Ale když jsem se podívala do očí jednoho z umělců, pocítila jsem prázdnotu. Zjistila jsem, že i když mám lístky, láska a peníze mi stále chyběly. A tak jsem si uvědomila, že ani ten nejlepší večer na světě nezaplní to, co ve mně chybí. Zatímco ostatní oslavovali, já se otočila a odešla. Venku na mě čekal chlad, ale já byla připravená. Pro mě to byl jen další začátek.