Bylo to jedno z těch ráno, kdy se slunce snažilo prodrat skrze šedé mraky, ale já jsem na to kašlala. Vůně deště se mísila s benzínem a smogem z ulice. Zrovna jsem se vracela domů z noční šichty, z penězi v kapse, co bys našel pod kameny. Srdce mi bušilo jako splašené, ale nic jsem neřešila, protože jsem věděla, že dneska se něco stane.
Na rohu ulice, kde se potáceli bezdomovci a vyřvávali svoje příběhy, jsem zahlédla jeho. Zbynek Drda. Vždycky měl něco fascinujícího na sobě, něco, co mě přitahovalo jako magnet. Ale dneska to nebylo o něm. Dneska to bylo o mně. O síle, co ve mně dřímala a čekala na správný okamžik.
„Hele, zlato, co tady děláš?“ zeptal se, když jsem se přiblížila. Jeho hlas byl jako med, ale já jsem měla na jazyku ostré slovo. „Hledám něco, co mi změní život. A co ty?“ Odpověděla jsem s úsměvem, který skrýval mnohem víc, než jsem chtěla připustit. Bylo to jako v nějakém filmu. Zbynek a já, dva ztracení duše, co si chtěly ukrást kousek toho velkého světa.
„Mám plán,“ prohlásil a jeho oči zajiskřily jako drahé kameny. „Jdeme na místo, kde se dějí divné věci. Něco, co tě dostane z tohohle marasmu.“ Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Ten kluk měl něco zvláštního, ať už to byl jeho humor nebo ten neodolatelný nádech nebezpečí. Následovala jsem ho bez váhání.
Když jsme dorazili k opuštěné továrně, vzduch byl naplněn adrenalinem a vzrušením. Každý krok, co jsme udělali, byl jako výstřel z revolveru. Zbynek mi ukázal tajné vchody, rozbité sklo a staré stroje, co pamatují jiné časy. Měli jsme být opatrní, ale já jsem se smála, protože jsme byli naživu. Až do chvíle, kdy jsme objevili starý, zaprášený stůl, na němž ležela podivná kniha. Dali jsme se do čtení v hlase, a když jsme dočetli poslední slova, ozval se ohromný výbuch. Továrna se začala hroutit.
Utíkali jsme, ale Zbynek ztratil rovnováhu a spadl. Já jsem se otočila a v tom momentě jsem si uvědomila, že ten, kdo mě přitahoval, může být také můj konec. Chytla jsem ho za ruku a spolu jsme se dostali ven. Vyběhli jsme na ulici, kde nás oslnilo denní světlo. Dýchala jsem zhluboka a v tom jsem se na něj podívala. „Co teď?“ zeptala jsem se. Zbynek se usmál. „Teď jsme na začátku něčeho nového.“ A já jsem věděla, že tohle je teprve začátek naší cesty. A možná, jen možná, jsem našla něco víc než jen dobrodružství.