Představ si to, jsi sama v malé kuchyni s praskajícími stěnami, vůně česneku a majonézy se mísí s mým hněvem. Jsem drsná holka, co nemá ani korunu, ale to mě nezastaví. Dneska se pokusím udělat bramborový salát, jaký nikdo neochutnal. A proč? Protože chci udělat dojem na toho mistra republiky, co se pořád chlubí svými recepturními úspěchy.
Začínám s bramborami. Ošklivé, špinavé, ale já je umyju, oloupu a nakrájím na kostky. Zvedám je nad dřez a cítím, jak mi kloužou v prstech. Zelená petrželka, co mi zůstala ze včerejšího vaření, voní jako jarní louka. Chci, aby to vypadalo, jako že jsem v tomhle oboru profík. Přidávám vajíčka, na která jsem si včera šetřila. Zrovna teď vypadají jako zlaté poklady v moři bílé. Všechno se to mísí, jako moje myšlenky.
Pak přichází ten okamžik – majonéza. Tu mám z obchodu, ale zaplatila jsem za ni poslední drobáky. Když ji míchám, cítím, jak se mi zvedá žaludek. To je ten pocit, když víte, že riskujete, ale nemáte co ztratit. Přidávám sůl, pepř, a trošku citrónu, aby to všechno oživilo. A pak, pro extra efekt, jsem vzala poslední zbytek červené cibule, co se mi válela v lednici. Barvy, chuti, vlhkost – všechno to je jako malování na plátno.
Salát je hotový, a já se rozhodnu, že ho vezmu s sebou na trh, abych se s mistrem republiky potkala. Všichni kolem mě se tváří jako zdi, ale já jdu dopředu. Cítím, jak mi srdce tluče. Zastavím se u stánku s čerstvými bylinkami a zaplatím za pár větviček bazalky. Mistr republiky se mi směje, když mu nabízím svůj salát. Ale já se jen usmívám a říkám: „Zkus to, když to dokážeš.“
On se nakloní, ochutná a jeho výraz se mění. „Tohle je… úžasné!“ říká. A v tu chvíli si uvědomuji, že tenhle salát, ač bez lásky a s prázdnou peněženkou, může změnit všechno. Mistr republiky se na mě dívá jinak; v jeho očích vidím uznání. A já? Já se směju, protože vím, že jsem udělala něco víc, než jen bramborový salát.