Bylo to jedno z těch chladných, sychravých odpolední, kdy se mi v kapse toulal poslední drobný a ve vzduchu se vznášela vůně mokrého asfaltu. 3928 cerna sanitka byla moje jediná šance. Ne, nechtěla jsem se nechat odvézt do nemocnice. Měla jsem něco jiného na srdci.
Na rohu ulice jsem zahlédla sanitku, jak se tiše blíží. Vypadala jako z filmu, tak stará a rezavá, že by se klidně mohla stát legendou. Právě v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka – co když je to všechno jen fáma? Jen jsem potřebovala zjistit pravdu.
Okolo mě se motaly postavy, které vypadaly jako z jiné reality. Každý měl svůj příběh, ale já byla naprosto odlišná. Bez peněz, bez lásky a s jediným cílem – zjistit, co se skrývá za těmi pohádkami o cerne sanitce. První krok? Naskočila jsem na zadní část, kde se schovávala neznámá tajemství.
Jakmile jsem se dostala dovnitř, vzduch byl naplněný antiseptickým zápachem, který mi připomínal školní nemocnici. Křesla byla z tvrdého plastu, a přesto se mi na nich zdálo pohodlněji, než na těch starých, ošuntělých lavičkách venku. Co když tohle byla cesta k mému osudu? Na stěně visel plakát s nápisem: „Nevěřte všemu, co vidíte!“
Otevřely se dveře a vjel tam chlapík v bílém plášti. Na první pohled vypadal jako z jiného světa. S úsměvem, který by mě mohl dostat do potíží, se otočil a začal vyprávět o zázracích. Sanitka byla prý posvátná a skrývala moc, o které se nikomu ani nesnilo. A já, jako drsná holka bez peněz a lásky, jsem se rozhodla, že to zjistím.
Jak příběh pokračoval, najednou jsem se ocitla na křižovatce. Zda jsem se měla rozhodnout pro dobrodružství za falešnými sliby nebo se vrátit do reality, kde jsem byla sama. Fáma o sanitce mi ale nedala spát. A pak, když jsem se nejvíc bála, chlapík se usmál a řekl: „Tohle je jen začátek…“