Tak jo, sedím na lavičce před hradem Houska. Zase prší, ale to mi nevadí. Mám na sobě starou, roztrhanou bundu a v kapse poslední drobáky, co mi zbyly po posledním nákupu. Ale dneska mám plán. Vím, že Ondřej Ruml z X Factoru vystoupí právě tady. A já ho musím vidět.
Hrad je obklopen hustými lesy, vůně mokré půdy a rozmarýnu se mísí s chladem vzduchu. Když se blížím k hlavnímu vchodu, cítím, jak mi buší srdce. Ten kluk má hlas jako zvon. A já? Já jsem tady, abych mu ukázala, že i drsné holky mají svůj styl.
Uvnitř je to jako v pohádce. Světla, hudba, a na pódiu se objevuje Ondřej. Jeho hlas mě okamžitě chytne, jako by mě někdo vzal za srdce a začal mačkat. Lidi kolem mě tančí, smějí se, ale já jsem jenom tam. Vnímám každé slovo, každý tón, jako by to bylo přímo pro mě.
Po koncertě se snažím vypadat nenápadně, ale můj instinkt mi říká, že zrovna teď je čas na akci. Přistupuji k němu, srdce mi tluče jako o závod. „Ondřeji!“ volám. A on se na mě otočí. Je zaskočený, ale pak se usměje. „Ahoj, co děláš tady?“ zeptá se. V tu chvíli se cítím jako královna, i když mám v kapse jen pár korun.
Na chvíli zapomínám na všechny starosti. Povídáme si o muzice, o snech, a já mu vyprávím o svých bláznivých nápadech. Jeho oči září, když se bavíme. A já vím, že tohle je moment, který si zapamatuji. Ale pak, jako by se rozplynul sen, se zjeví jeho manažerka. „Musíš jít, Ondřeji,“ říká. A já? Zůstávám stát jako solný sloup, zatímco on odchází. Ale pak se otočí, usměje se a řekne: „Někdy se ještě potkáme.“
Takže jo, odcházím s prázdnýma rukama, ale s plným srdcem. Nikdy bych si nemyslela, že potkám někoho tak inspirativního na místě, kde se cítím jako bezdomovec. Ale víte co? Třeba to nebylo naposledy. A příště, kdo ví, možná už nebudu sama.