První setkání s citovými upíry
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce vrhalo zlaté paprsky na opuštěné ulice. Já, drsňák z okraje společnosti, jsem se procházela s pocitem, že dneska bude jiný den. Jenže to jsem ještě nevěděla, že narazím na citového upíra. Vzduch voněl po spálené gumě a já cítila, jak se mi v břiše něco svírá.
První útok
Z ničeho nic se objevil. Byl to chlap, co měl charisma jako magnet, ale já už jsem na takové triky naletěla. „Co děláš sama, krásko?“ zeptal se mě a já se cítila, jako bych spadla do pasti. Srdce mi bušilo, ale ne z lásky, spíš z instinktu. Věděla jsem, že se mnou chce manipulovat. Tak jsem mu dala najevo, že si se mnou nezahrává.
Vypořádání s jeho hrami
Jak mi začal vyprávět o svých „problémech“, já jsem vnímala jeho slova jako jed. Každé slovo, které vycházelo z jeho úst, bylo jako dusivý smog. Cítila jsem, jak mi z něj ubývá energie, a rozhodla jsem se zasáhnout. „Nehraju tvoje hry, kámo!“ vyhrkla jsem a jeho úsměv se na okamžik ztratil.
Odhodlání zničit citového upíra
Jak jsem se mu postavila, vzduch kolem mě zhoustl. Vzpomněla jsem si na všechny tyhle citové upíry, co se snažili vysát moje emoce. Představila jsem si, jak mu beru sílu a vracím mu ji zpátky. „Nejsem tvoje oběť!“ zakřičela jsem a najednou jsem se cítila silnější než kdy předtím.
Překvapivé rozuzlení
Když jsem se na něj podívala znovu, najednou jsem ho viděla v jiném světle. Nebyl to jen citový upír. Byl to člověk, co sám trpěl, ale já mu nehodlala být obětí. Otočila jsem se a šla dál, jako by mi v srdci explodovalo slunce. V ten moment jsem si uvědomila, že já sama mám sílu, kterou mi nikdo nemůže vzít. Nikdy víc!