Je to tady. 3776</b. Je mi to jedno, co si kdo myslí. Dneska jsem v tom. Jsem na Trnkobrani, festivalu, kde se víno lije proudem a lidi se tu chovají, jako by zítra mělo nastat konečné soužení. Mě to nijak netrápí, protože už jsem v tomhle kolotoči příliš dlouho. Před výstupní branou se válí slupky od trnek, jakési zbytky večeru, a já se prodírám davem, jako bych byla stín. Jsem drsná holka, nemám ani korunu v kapse, ale to mě nezastaví.
Všude kolem mě je hluk, smích, a vzduch voní po ovocných destilátech a prachu. Dívám se na pódium, kde má za chvíli vystoupit Aneta Langerová. Její hlas je jako magnet, který mě táhne blíž. Vím, že se tam dostanu, i kdybych měla proskočit přes všechny. Když slyším první akordy, cítím v sobě nával adrenalinu. Tenhle moment je jenom můj.
Průchod davem je jako tanec v boji. Některé pohledy mě znejišťují, ale já se nedám. Vybíhám na malou vyvýšeninu, abych měla lepší výhled. Lidi kolem mě skandují, a já se cítím jako královna. Na chvíli zapomínám na to, co mě trápí. Moje srdce bije v rytmu hudby, a já se ztrácím v jejích textařských obratích, které mi připadají jako moje vlastní příběhy.
Jakmile Aneta začne zpívat „Na Trnkobrani“, svět se mi rozjasní. Její hlasy se prolínají s mým vnitřním monologem a stávají se jedním. Všechny ty bolesti a strasti mizí. Vtom někdo za mnou zakřičí, a já se otáčím. Vidím kluka, který se na mě usmívá. Jeho oči září, jako by mi nabízel víc než jen úsměv. Je to moment, kdy si říkám, že možná existuje něco víc než jen přežívání.
Na konci koncertu, kdy Aneta zvedá ruce do vzduchu, se kolem mě dav roztahuje. A já v tomhle chaosu dostávám nápad. Místo toho, abych šla domů, vezmu nohy na ramena a zaběhnu s tím klukem. Před námi je světlo reflektorů a já cítím, že tentokrát mě nic nezastaví. Kdo ví, co nás čeká? Možná konečně najdu tu lásku, po které jsem tak toužila, nebo se naopak ztratím ještě víc. Ale tohle dobrodružství, to je teď to, co chci. A tak se nechávám unést.