Seděla jsem na okraji Benátek a pozorovala, jak se světla města odrážejí v laguně. 3682 latexových příšer, to byl plán, který se ve mně zrodil. Všichni se připravovali na velkou noc, ale já jsem byla bez peněz, bez lásky a bez jakýchkoliv zábran. Jen já a moje odhodlání.
Oblékla jsem si svůj oblíbený latexový kostým, který se na mě těsně přilepil jako druhá kůže. Cítila jsem, jak se mi z něj potí tělo, ale to mě nepřestávalo vzrušovat. Benátská noc slibovala dobrodružství a já jsem byla připravená ho chytit za pačesy. Když jsem vyšla do ulic, vzduch byl nasáklý vůní moře a nekonečné touhy.
Jak jsem bloudila úzkými uličkami, potkala jsem skupinku lidí v maskách, kteří se smáli a tančili. Přidala jsem se k nim, můj latexový kostým svítil jako neon v temnotě. Byla jsem středem pozornosti, ale nikdo nevěděl, kdo jsem. Měla jsem v hlavě jen myšlenku na zábavu a nebezpečí. Život bez pravidel!
Náhle jsem zaslechla zvuk, který mě přitáhl k malému mostu. Tam stál chlapec, jehož úsměv mi vzal dech. „Máš ráda latex?“ zeptal se mě. Srdce mi bušilo. Nechtěla jsem se zamilovat, ale jeho pohled byl jako magnet. „Třeba víc než ty,“ odpověděla jsem s úsměvem. A pak jsme spolu skočili do noci, jako by to byla naše poslední šance.
Jak jsme tančili pod hvězdami, najednou se objevily latexové příšery. Všude kolem nás. Byli to lidé v extravagantních kostýmech, kteří se k nám přidali v rytmu hudby. Ale pak se něco změnilo. Zjistila jsem, že to nejsou jen masky. Byli to skuteční lidé, kteří se snažili utéct z reality, stejně jako já. A v tom okamžiku jsem si uvědomila, že láska, kterou jsem nechtěla, se právě vynořila z temnoty. Kdo by to byl řekl, že právě Benátská noc mi přinese víc než jen dobrodružství?