Včera jsem se rozhodla, že se proberu ze zimního spánku a vyrazím na dobrodružství. Město spí, ale já ne. V ruce jsem měla jízdenku číslo 3672, kterou jsem dostala od Českých drah. Rozhodla jsem se udělat si výlet, i když peněženka byla prázdná jako moje srdce. Cíl? Praha. Vlak byl starý, ale aspoň jsem si mohla sednout k oknu a pozorovat krajinu, jak se míhá.
Vlak se rozjel a já se uvelebila. Vůně starého dřeva a okenního skla mě obklopila. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem chtěla udělat pár selfie a postnout je na sociální sítě. Otevřela jsem telefon a – nic. Internetové služby od Českých drah opět nefungovaly. Skvělé! Pomyslela jsem si a zavrčela. Nešlo mi o lajky, ale o pocit svobody. Jenže tahle svoboda měla svoje limity.
Naštěstí jsem nehodlala nechat pár kousků technologie zkazit svůj plán. Vystoupila jsem v Praze a zamířila do ulice, kde se vždy něco dělo. Barvy města byly intenzivní, jakoby přímo volaly po dobrodružství. Cítila jsem, jak se mi zvedá adrenalin. Všude kolem mě byly davy lidí, smích, hudba a vůně čerstvých trdelníků.
Procházela jsem se ulicemi, když jsem zaslechla podivné zvuky. Zamířila jsem k malému klubu, kde se konala undergroundová akce. Dveře se mi podařilo otevřít, i když jsem neměla žádné peníze. Vnitřek byl jako z jiného světa – barevné světla, pulzující hudba a lidé, kteří vypadali, že se nebojí ničeho.
Najednou jsem se ocitla na parketu, obklopená lidmi, kteří tančili jako by ztratili rozum. Byla jsem součástí té energie, a zapomněla na to, že je venku zima a že moje peněženka je prázdná. V ten okamžik jsem se cítila živá. Z ničeho nic se ke mně přiblížil kluk s úsměvem a řekl mi: „Nefungující internetové služby? To je přece skvělá příležitost užít si život naplno!“ Byl to přesně ten typ, kterého jsem hledala. A tak jsme tančili, smáli se, a já zapomněla na všechno, co mě tížilo.
Ale když hudba utichla a světla zhasla, zůstal mi jen prázdný pocit. Když jsem se podívala na kluka, byl pryč. Měla jsem pocit, že jsem se vrátila do reality. Člověk občas potřebuje únik, ale pak se vrátí zpět. Možná, že právě tohle bylo to, co mi chybělo – nečekané chvíle, které za to stojí. Měla jsem prázdné kapsy, ale plné srdce.