Když jsem se vrátila do Broumova, bylo to jako otevřít starou knihu s vybledlými stránkami. Zima se drala do města jako zloděj, a já se cítila jako poslední zbytky barev v umírající paletě. Vánoce se blížily a mě bylo jedno, že kolem mě kroužily světýlka a smích. Bez peněz a bez lásky, šla jsem si po svém.
Na náměstí se schovávaly stánky s punčem a trdelníky, ale já jsem hledala něco jiného. Nezávislost. Procházela jsem kolem lidí, jejichž úsměvy se leskly jako vánoční ozdoby, zatímco já jsem měla v kapse jen pár drobných. Nikoho jsem nechtěla znát, nikoho jsem nechtěla potkat. Můj svět byl šedý, ale já jsem ho nechtěla měnit. Daleko od shonu byla stará opuštěná budova – ideální místo na mé malé dobrodružství.
Když jsem vkročila do té staré haly, cítila jsem, jak mi vlasy vstávají na hlavě. Hrdlo mi svíralo napětí a vzrušení. Fotografie celebrity na zdech, které byly kdysi plné života, teď vyprávěly příběhy o slávě a pádech. Vzduch byl prosycen prachem a zapomenutými sny. Pomalu jsem se přibližovala ke zdi, na které visela velká černobílá fotka dívky s úsměvem, který mě fascinoval. Ale co mě víc lákalo, byla tajemná škatule ležící na podlaze vedle ní.
Otevřela jsem ji a našla tam 3658 fotek – každá z jiného místa, jiného času. Byly to vzpomínky na Vánoce, které jsem nikdy nezažila. Na některých byly děti s dárky a rodiny, které se smály, zatímco já jsem se snažila skrýt slzy pod maskou drsnosti. V tu chvíli jsem cítila, jak mi něco v břiše pění. Žárlivost? Možná. Ale také jsem se rozhodla, že si tu radost vybojuju sama.
Našla jsem starý fotoaparát, poškrábaný, ale funkční. Vzala jsem ho a začala fotit. Každý záběr byl jako výstřel do tmy. Chytala jsem momenty, které se ztrácely v šedi. Vánoce v Broumově se staly mým osobním projektem, i když jsem neměla důvod k oslavě. Až jsem byla hotová, vrátila jsem se na náměstí, kde se lidé smáli, a já s foťákem v ruce jsem se cítila jako královna.
Když jsem si prohlížela fotky, spatřila jsem něco, co jsem nečekala. Na jedné z nich jsem zahlédla celebrity z té staré fotky. Stála tam, usmívala se, a vedle ní byl kluk, který měl v ruce stejný fotoaparát. V ten moment jsem pochopila, že zázraky se dějí, když je člověk připraven je hledat. A vánoční kouzlo, které jsem si myslela, že mi chybí, bylo vlastně uvnitř mě. Takže jsem se rozhodla, že ty Vánoce budou moje. A jestli někdo přišel, no tak ať se připraví na pořádnou jízdu!