Bylo to jedno z těch ráno, kdy se mi nechce vstávat, ale potřebuji něco vymyslet. Včera jsem prošla městem a narazila na starou mapu. 3623 zeny na ní vypadaly jako městské čtvrti, každý z nich měl svůj příběh. Vzpomněla jsem si na to, jak mi chyběly peníze a láska, ale co mi zbylo, byla moje zvědavost.
Vydala jsem se na místo, kde jsem tu mapu našla. Bylo to v zapadlé uličce, kde se mísily vůně pečeného masa a zkaženého jídla. Zdi byly špinavé, pokryté graffiti. Každý tag, každý nápis, jakoby vyprávěl příběh drsné holky, co tu žila. Život tady byl neúprosný, ale já jsem se nenechala odradit.
Procházela jsem ulicemi, jako bych hledala něco víc než jen peníze. Všude kolem mě byly zeny, které vypadaly jako mapy. Jedna mě zaujala obzvlášť. Byla jako siréna, volala mě k sobě. Přistoupila jsem k ní, její oči plné tajemství. Otevřela mi cestu do podsvětí, kde se život odehrával v rychlém tempu, a já jsem se rozhodla, že se nebudu bát.
Proplétala jsem se mezi lidmi, kteří se zdáli být stejně ztracení jako já. Každý měl svou vlastní mapu, ale já jsem chtěla najít tu svou. Všechno kolem mě se zdálo být jako virtuální svět, kde každý okamžik byl živý a přítomný. HTML kódy se mísily s realitou a já jsem se stala součástí této digitální krajiny.
A pak, když už jsem byla skoro na dně, objevila jsem poklad, na který jsem ani nepomyslela. Byla to láska, ale ne ta, kterou jsem hledala. Byla to láska k sobě samé, k těm, co jsem potkala na své cestě. A tak jsem se stala mapou sama pro sebe, s každým krokem jsem objevovala nová místa v sobě.