Tak jo, jdu na to. Evropa čeká, ale nečeká na mě. Rozhodla jsem se, že si obuju svoje nejstarší tenisky, vezmu do ruky jen prázdný batoh a vyrazím. Bez plánů, bez peněz, bez lásky. Takže co, mám aspoň odvahu.
Když jsem dorazila na nádraží, vzduch byl prosycený aromatem čerstvě uvařeného kafe a špinavých podlah. Lidi kolem mě se tvářili jako by měli všechno. Já? Já mám jen svůj sen. A tak jsem se tam postavila, jako drsná holka, co nemá co ztratit. Rozhodla jsem se, že vezmu první vlak, který mě odveze k něčemu novému. Kdo ví, co mě čeká?
Vystoupila jsem v Bratislavě, město plné historie a barev. Hlavní ulice byla jako paleta. Všude kolem mě byly stánky s trdelníky, jejichž vůně se mísila s vůní svařeného vína. Lidi se smáli, zatímco já jsem si říkala, že si nic nekoupím. Všechno, co potřebuji, je ta atmosféra. A tak jsem se potulovala, hledala jsem inspiraci, a přitom jsem se snažila vyhnout pohledům cizích lidí.
Jednoho dne jsem narazila na malou galerii. Vstoupila jsem dovnitř a okamžitě mě ohromilo umění na stěnách. Každý obraz měl svůj příběh, jako já. Měla jsem pocit, že se na mě dívají, že mě hodnotí. Rychle jsem se rozhodla, že nejsem dost dobrá. Ale pak jsem si vzpomněla na svůj plán. Tak jsem vzala štětec z jedné z výstav a začala jsem malovat na zeď. Bez povolení, bez ostychu.
A teď, tady stojím. Zatímco obrazy kolem mě ožívají, slyším, jak se venku zvedá vítr. Zima mi leze pod kůži, ale já se usmívám. Dívám se na svou práci, na něco, co je jen moje. A pak, v tom momentě, k mému úžasu, se otevřou dveře a dovnitř vtrhne mladý chlapík s úsměvem. „Co tady děláš?“ zeptá se. A já vím, že jsem udělala něco nečekaného. Možná, že láska a peníze nemusí být všechno, co v životě potřebujeme.