Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce pálilo do zad a vzduch byl prosycen vůní voňavých grilovaných klobás. Šla jsem po ulici, kde se ztrácely myšlenky a sny. Všude kolem mě se to hemžilo lidmi, co se smáli a tleskali. Ale já? Já jsem byla sama. Bez peněz, bez lásky, a hlavně bez důvodu se usmívat.
Na rohu jsem potkala starého známého, který mi vrazil do ruky papírek. „3607 miss jizni afrika“ stálo tam. Znělo to jako tajemství, které jsem musela odhalit. Hronov byl nedaleko, a tak jsem se rozhodla to zjistit. Pokračovala jsem dál, s papírkem v kapse a plánem v hlavě. Každý krok jsem cítila jako výzvu.
Když jsem dorazila do Hronova, město mě přivítalo svými šedými budovami a prachem na ulicích. Ale v srdci města byly barevné stánky s ovocem a zeleninou. Jak chutná svoboda? Napadlo mě, když jsem se zastavila u stánku s mangem. Zhluboka jsem se nadechla. Ta sladká vůně mě vrátila zpět do reality. Vytáhla jsem pár drobných z kapsy a koupila si kus. Když jsem ho zakousla, jeho šťáva mi stékala po bradě a já jsem se cítila jako královna.
Poté jsem si všimla skupiny lidí, kteří se shromáždili kolem nějakého představení. Byl to pouliční umělec, jehož trik s ohněm mě fascinoval. Lidé tleskali a smáli se, ale já jsem se cítila jako duch. Všechno kolem mě bylo živé, ale já jako bych byla zakletá. Rozhodla jsem se, že se k nim přidám. „Hele, co takhle trochu zábavy?“ křikla jsem a vrhla se do davu. Zábava mě pohltila. Chvíli jsem zapomněla, že jsem bez peněz a lásky.
Na konci představení jsem se setkala s tajemným mužem, který mi nabídl další dobrodružství. „Pojď se mnou, mám pro tebe něco speciálního!“ řekl s úsměvem. Zatímco jsem váhala, uvědomila jsem si, že konečně cítím vzrušení. I když jsem neměla nic kromě pár drobných, ten pocit svobody a vzrušení byl k nezaplacení. A tak jsem mu kývla a společně jsme zmizeli do noci. Možná, že láska a peníze nejsou to, co mě dělá šťastnou, ale vzpomínky na dobrodružství, které teprve přijde.