Čau, holky. Tak si představte, že jsem se rozhodla, že vyrazím na Chorvatskou pláž. Mám v kapse pár drobných, ale to mě nezastaví. Vždycky jsem byla drsná holka, co jde po akci a nenechá se odradit. A co byste řekli? Na pláži mě zaujala nahrávka, co se hraje na každém rohu – 3584 chorvatský hit. Všichni kolem tancují, smíchem se nesou vlny, ale já mám na to jiný úhel pohledu.
V tom okamžiku se mi rozsvítilo. Co to máš, prý urazí české turisty? No jasně, že se urazí! Tohle je Chorvatsko, kde si každý dělá, co chce. Tak jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Vzala jsem si kytaru, co jsem si půjčila od jednoho místního kluka, a šla se postavit na pláž. Vzduch voněl mořem, a já jsem cítila, jak mi to proudí v žilách.
Začala jsem hrát, první akordy se nesly nad šuměním vln. Nejdřív se lidi jen otáčeli, ale pak, jak jsem se do toho dostávala, začali se přidávat. I ti čeští turisté, co se dřív tvářili jako že nechtějí slyšet nic jiného než „Pojď, Jani, půjdem na pivo“. Najednou se z nich stali tanečníci, smáli se, plácali se po ramenech a já jsem byla středem dění. Bylo to jako když se na mě usmívá celý svět.
Ale pak se stalo něco, co bych nečekala. Z davu se vynořil chlapec s modrýma očima a úsměvem, co by rozesmál i tu nejchmurnější duši. „Hej, ty jsi dobrá! Co takhle zkusit zahrát něco pro mě?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na tom víc než dobře. Tady jsem, bez peněz, bez lásky, ale s hudbou. A ten kluk? Ten mě úplně dostal.
Jak jsem hrála, vlny se zpěčily a přišlo bouřkové počasí. Ale já jsem nehodlala přestat. Spontánně jsem pozvala všechny, aby se mi přidali. A víte co? Zpívali jsme, tančili, a bouřka se stala naší pozadím. Když se vlny rozburácely a déšť začal, já jsem se postavila do čela a zakřičela: „To je to pravé Chorvatsko!“ Všichni kolem mě, bez ohledu na národnost, jsme se spojili. A v ten moment jsem si uvědomila, že láska, i když bez peněz, se dá najít všude kolem.