Každé ráno je stejný boj
Ráno se probudím v malém pokoji na okraji Brna. Zapáchající stěny, roztrhané závěsy a prach, co leží na všem. Není tu nic, co by mi připomínalo domov. Jen já, moje myšlenky a noční dobrodružství, která se stále opakují.
Ulice Brna jako aréna
Venku je to jiný svět. Ulice se hemží lidmi, kteří se honí za štěstím, zatímco já se snažím přežít. Mám pár kaček v kapse a rozhodně se nechystám je utratit na nic zbytečného. Můj cíl? Najít 3515 Placebo, o kterém se všude mluví. To místo, kde se sejdou ti, kteří hledají víc než jen klid.
Vztek a adrenalin
Vstoupím do klubu a vzduch je tu naplněný emocemi. Všude kolem mě záblesky světel a vřelý smích lidí, kteří si užívají. Ale já necítím nic, jen vztek. Ten pocit, jakoby mě někdo pořádně nakopl do břicha. Předtím jsem měla lásku, ale teď? Teď je to jen prázdnota.
Všechno se mění
V tomhle chaosu najednou vidím kluka, který mi připomíná, co to znamená se smát. Je okouzlující a má v sobě něco, co mě přitahuje. Ale jakmile se naše pohledy setkají, z jeho očí cítím stejnou bolest. Vztek, zklamání, touhu po něčem víc. Nechci se nechat svést, ale ten pocit je silnější než já.
Překvapení na konci
Jak se blížíme k sobě, najednou se vše zadrhne. Všechno se rozpadá. Z klubu vyběhne skupina lidí, kteří se vztekají, a já jsem uprostřed. Ten kluk, co se mi líbí, najednou zmizí. A já? Stojím tam, ztracená, s prázdnou peněženkou a bez lásky. Ale pak, když se otáčím, vidím ho na druhé straně ulice, jak se směje. A v tu chvíli vím, že tohle město má ještě co nabídnout.