Bylo mi osmnáct a žila jsem v malém městě, kde se všechny sny zdály být na dosah, ale já nebyla tou holkou, co by měla peníze na splnění svých snů. Když jsem slyšela o Coca-Cola Popstar 2007, věděla jsem, že musím být součástí toho šílenství. Kdo by nechtěl být na scéně, i když jen jako nahradní kapela? To zní jako rozkošná příležitost.
Na místě se to hemžilo lidmi, kteří se snažili dostat na pódium, zatímco já jsem stála v koutě, oblečená v černém a s cigaretou v ruce. 3501 mi znělo v uších jako mantra. Ať už jsem se snažila jakkoli, vypadalo to, že všechno okolo mě je v pohybu, zatímco já jsem byla zaseknutá v čase. Když jsem konečně dostala šanci, pocítila jsem, jak mi adrenalin pumpuje do žil.
Na pódium jsem se dostala díky tomu, že jsem znala pár kluků z nahradní kapely. Všichni byli tak nadšení, že jsme se rozhodli zahrát naši vlastní verzi hitu. Byla to směsice rocku a punku, a jak jsme začali hrát, cítila jsem, jak se mi zvedá hladina energie. Všichni kolem tleskali a křičeli, jakoby jsme byli hvězdami, které na ně právě spadly z nebe.
Jak jsme hráli, vnímala jsem vůni potu a alkoholu, který se mísil s ligotem světel. Byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažila. Když jsme dohráli, dav začal skandovat naše jméno, a já jsem si byla jistá, že tohle je moje chvíle. Ale pak, v tom nejlepším, se stalo něco, co jsem nečekala. Coca-Cola Popstar měla své vlastní plány.
Vlastně jsme byli jen náhradní kapelou. Naše vystoupení se zdálo být skvělé, ale nakonec nás nahradili. Přišla jiná kapela, s drahými kytarami a zpěváky, kteří měli hlasy jako andělé. A tak jsem stála zpátky, s hořkostí v srdci, ale zároveň s úsměvem na rtech. Věděla jsem, že tohle nebyl konec, ale teprve začátek. Nahradní kapela? Možná, ale já jsem se rozhodla, že se vrátím a udělám to po svém. A příště je nikdo nezastaví.