Jsem tady. Noc je temná a já se toulám po ulicích, kde se neonové světlo z 3489 fotolabu mísí s vůní staré Coca Coly. Všude kolem mě jsou stíny, které mě sledují, ale já je ignoruju. Mám v kapse poslední drobáky a rozhodně je nehodlám utratit na nějaké blbosti. Ten fotolab je moje útočiště, místo, kde se schovávám před světem, který mi dal kopačky.
Vyrazila jsem tam s cílem. Chtěla jsem udělat pár fotek, které by mi připomněly, že i v téhle šedi může být něco živého. Nohy mě nesly rychleji, než jsem chtěla. Někde na rohu jsem narazila na popstar, co se snažila prodat svoje desky. Všichni kolem ní skákali, ale já jsem si ji nevšímala. Měla jsem to v plánu – vzít si pár snímků a zmizet.
Jakmile jsem vstoupila do fotolabu, zaplavila mě vůně chemikálií. Byl to známý zápach, ale dnes měl jinou příchuť – jakousi hořkost, která mě donutila se zamyslet. Když jsem se rozhlédla, viděla jsem spoustu lidí, kteří se snažili zachytit momenty, zatímco já jsem se snažila zachytit sebe samu. Coca Cola na stole se zvědavě usmívala, jakoby mi nabízela únik z reality.
Na stěnách visely fotky, které vyprávěly příběhy o láskách, ztrátách a snech. Když jsem se dívala na jednu z nich, něco mě oslovilo. Do mé hlavy se vkradl nápad – co kdybych se stala součástí jejich příběhů? Pak jsem si vzpomněla na tu popstar, co jsem viděla venku. Měla by být moje múza.
Vyběhla jsem ven, abych ji našla. Když jsem ji konečně spatřila, byla rozčarovaná a smutná. Přistoupila jsem k ní a řekla: „Hele, ty jsi skvělá. Pojď, uděláme pár fotek, které tě vrátí zpátky na vrchol.“ Její oči se rozjasnily a najednou jsme se ocitly v 3489 fotolabu – dvě bláznivé holky, které chtěly změnit svět. Jakmile jsme začaly fotit, uvědomila jsem si, že tohle je moje šance. Někdo z nás se probudí k novému životu. Ale co když to byla ona? V tom se ozval zvuk – rozbitá láhev Coca Coly na zemi. Všechno se změnilo.