Tak, sedím na okraji hradu Točník, vítr mi čechrá rozcuchané vlasy a já se koukám dolů na tu rozlehlou krajinu. Všude kolem mě se rozprostírají zelené lesy a zlaté pole, ale já vím, že tu není místo pro romantické myšlenky. Bez peněz a bez lásky, to je moje motto, a tohle místo mi dává sílu.
V červnu, kdy slunce pálí a vzduch je prosycen přítomností, jsem zrovna uvažovala nad tím, jak by to bylo skvělé, kdyby tady někdo vyprávěl vtipy. Vzpomněla jsem si na jeden, co jsem slyšela od kamaráda, a musela jsem se zasmát. Ne, že by to pomohlo, ale aspoň na chvilku rozjasnilo ten temný stín mé existence.
Pak se objevil on. Kluk s vtipným úsměvem a nezkrotnou energií. Mělo to být jen rychlé setkání, ale ten jeho šarm mě okamžitě přitáhl. Bylo to jak z pohádky, ale já byla na tohle moc drsná. Žádné romantiky, řekla jsem si. Jen zábava a možná pár vtipů, které mě rozesmějí.
Začali jsme si vyměňovat vtipy a já se cítila jako na cirkusové scéně. Napadlo mě, jestli se náhodou neocitáme v nějaké pohádce, kde se z chudé holky stává princezna. Ale to bylo bláznivé, já jsem přece nedokázala zapomenout na realitu. Hrad Točník byl naším útočištěm, a tak jsme se rozhodli, že si uděláme malou párty v jeho stínu.
Ten večer se ukázal jako klíčový. Po několika skleničkách vína a nekonečném smíchu jsme se ocitli na hradbách, s výhledem na celou krajinu. A v tu chvíli, když jsem se podívala do jeho očí, mi došlo, že ten vtip nebyl jen o smíchu. Možná je to víc než jen pár vtipů na večer. Možná jsem našla něco, co jsem vůbec nečekala. A víte co? Život je jako pohádka, ale bez peněz a lásky, stále dává šanci na šílené zvraty. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ne všechno musí mít hlavu a patu.