Byla to jedna z těch nocí, kdy měsíc vylézal jako zloděj a já se potulovala po městě, hledajíc něco, co mi dodá ten správný adrenalin. Noc byla studená, vzduch voněl po dešti a já jsem slyšela, jak mi šumí v uších. 3388 radio frekvence mi hrálo v hlavě jako nějaký zapomenutý hit z devadesátek.
Na rohu ulice jsem zahlédla zaparkované auto s otevřenými dveřmi. Z něj vycházela hudba, která mě přitahovala jako magnet. Přistoupila jsem blíž, a ucítila silnou vůni cigaret a levné koly. Vzduch byl kontaminovaný, ale já jsem se s tím smířila. Takový je život na okraji, že jo?
Seděl tam chlapec se zlomeným úsměvem a v ruce držel starý rádio přehrávač. „Hledáš něco?“ zeptal se, když si mě všiml. Jeho oči zářily jako neonové světlo, ale já jsem věděla, že to může být klam. Kontaminované vlny, které vysílal, byly více než jen zvuk. Byly to příběhy, které ožily ve tmě.
Začali jsme mluvit o tom, co děláme, a já jsem mu vyprávěla o svých nočních toulkách. 3388 se stalo naším tajným kódem. Bylo to jako heslo k odemčení světa, kde jsme mohli být kýmkoli. Z každého slova se zrodila myšlenka. Z každé myšlenky se zrodila akce.
Najednou se na ulici objevila černá dodávka. Zastavila vedle nás a z ní vystoupil chlapík s kapucí. „Máš to?“ zeptal se s pohledem, který mluvil o nebezpečí. Chlapec se na mě podíval, jako by hledal záchranu. Kontaminované frekvence kolem nás začaly pulsovat a já jsem věděla, že tohle není jen hra. Otočila jsem se a vzala věci do svých rukou. Cítila jsem, jak mi v žilách proudí vzrušení. Tohle byl moment, kdy jsem se rozhodla, že se nenechám zatáhnout zpět.
Chlapec s kapucí zmizel v noci a já jsem se s úsměvem vrátila k chlapci v autě. 3388 mi ukázalo, že žít se dá i bez peněz a bez lásky, jen s adrenalinovým nábojem. Ale jaký byl únik, když jsem se otočila a viděla, že chlapec s kapucí se vrací s dalšími lidmi? Kdo ví, co se stane dál. Noc teprve začínala.