Jsem tady, v tomhle zapadákově, kde se asfalt rozpouští v horkém vzduchu a vzduch má příchuť benzínu a zmaru. Slunce svítí tak silně, až se mi zdá, že mi pálí po kůži, a to mi vůbec nevadí. Mám tu svou partu, co se toulá po městě a vyhledává dobrodružství. Ale teď? Teď mi došla hotovost, a to není zrovna nejlepší situace.
Jednoho dne, zatímco jsem se procházela po zaprášené ulici, upoutala mě stará garáž. Byla tam taková ta atmosféra tajemství. Neváhala jsem ani vteřinu a vklouzla dovnitř. Uvnitř to vypadalo jako ve snu, nebo spíš noční můře. Všude byly staré plechovky, zrezivělé nářadí a na stěnách visely fotky lidí, kteří tady zřejmě žili. Kde to jsem? Měla jsem pocit, že se mi to celé zdá. 3358 – to číslo, které jsem viděla na jedné z plechovek, mi začalo v hlavě vířit jako hypnotická melodie.
Procházela jsem mezi těmi harampádím, když jsem na zemi spatřila podivný objekt. Byl to starý notebook, špinavý, ale stále funkční. Otevřela jsem ho a na obrazovce se objevila stránka s názvem „Taky Vám Šibe z Třetího Tisíciletí?„. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. HTML kód byl roztrhnutý, jako bych se dostala do alternativní reality, kde se čas a prostor spojily do jedné šílené vize.
Začala jsem prozkoumávat, co všechno tam je. Podivné texty a obrázky, které se zdály být z jiného světa. Najednou se na obrazovce rozsvítilo a já uslyšela podivný hlas. „Tyhle vize, co vidíš, jsou jen odrazem tvého nitra. Co chceš?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co mě trápí, není nedostatek peněz nebo lásky, ale strach z toho, co přijde. To, co si o mně myslí ostatní.
Když jsem se konečně vrátila do reality, byla jsem jiná. Nejen že jsem si uvědomila, že jsem silnější, ale také jsem se rozhodla, že se nevzdám. Otočila jsem se k notebooku a s úsměvem na tváři jsem ho zavřela. Na stole jsem našla klíč od garáže. Jsem připravená na akci! A pak jsem si uvědomila, že ten klíč mě dovede tam, kde se peníze a láska už nebudou počítat – k opravdové svobodě.