Na začátku byla tma
Skoro se mi zdá, že slunce nikdy nevyšlo. Ulice byly pokryté šedým prachem a smogem, který se vznášel nad městem jako bezútěšná deka. Zas jsem se ocitla v zaplivané hospodě, kde se smíchnutí a pláč mísily v jeden šílený orchestr. Hlava mi třeštila a peněženka byla prázdná, ale to mě nezastavilo. Chyběla mi láska? Možná. Ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet.
Akce, akce, akce
V rohu místnosti seděla parta chlapců, kteří se neustále smáli. Na stole měli rozložené karty a jeden z nich, ten s modrýma očima, mi gestikuloval, abych se přidala. Vzduch byl cítit po cigaretách a levném alkoholu. Dostala jsem nápad. Místo toho, abych si s nimi hrála na karty, zahodila jsem svou hrdost a přisedla si k nim. „Dáte mi nějaké peníze, nebo se mi budete smát?“ Proč bych se měla bát? Vždyť to byla jen hra.
Všechno nebo nic
Jednoho z nich jsem přesvědčila, že mu ukážu, jak se to dělá. Vstala jsem a tančila – ne, spíš se svíjela – na stole. Lidi kolem mě šíleli. „3356! Srandicky, opět na scéně!“ křičeli. A já? Já se cítila jako královna, i když jsem měla v kapse jen pár drobných. Když jsem se konečně vrátila k nim, měli na tvářích úsměvy a v rukou bankovky. V tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála.
Překvapení na obzoru
Jako bych se vznášela. Ale jak jsem si užívala chvíli slávy, najednou přišel na scénu někdo jiný. Byl to starý známý, který měl oči jako oheň a úsměv, co by rozpálil led. „Co tu děláš, holka?“ zeptal se s úšklebkem. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat. „Co asi? Hraju hru, co ty?“ Můj tón byl víc než provokativní. On se na mě zadíval a já cítila, jak se mi zrychluje tep.
Nový začátek
Najednou jsem si uvědomila, že ta prázdnota, co mě svírala, se rozplývala. Možná to nebylo o penězích nebo o lásce, ale o tom, že jsem konečně našla svůj cíl. „Tak co, zkusíme to spolu?“ řekl, a já už věděla, že ta noc bude nezapomenutelná. Všechno, co přišlo, bylo překvapení a já byla na to připravená. Byla jsem drsná holka bez peněz, ale s nekonečnými možnostmi.