Útěk s číslem v zádech
Bylo to ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že už nemám co ztratit. 3336 – číslo, které mi zní v uších jako smích osudu. Samer Issa? To jméno zní jako špatná komedie, ale já jsem se k němu dostala, když jsem se rozhodla emigrovat. Do Ruska. Spousta lidí by se bála, ale já? Já jsem se jen zasmála.
Na cestě k neznámému
Město, ze kterého jsem prchla, vonělo po starých cigaretách a zkažené zelenině. Všude kolem mě se míhaly šedé tváře. Nastoupila jsem do vlaku, který měl směr Moskva. Všechno se ve mně třáslo, ale já jsem se nehodlala vzdát. Zhluboka jsem se nadechla, zatímco se mi pod nohama houpala podlaha vlaku. Co tam asi najdu? Možná lásku, možná svobodu. Jenže já jsem se nebála.
Všechno je tu jiné
Když jsem vystoupila, vzduch byl chladnější a měl zvláštní, kyselý nádech. Rusko mě uvítalo s otevřenou náručí a já jsem se ztrácela ve světě, kde se neznalo nic. Město bylo plné barev, ale já jsem se cítila jako černobílý stín. Jídlo se prodávalo na ulici, a já jsem se snažila ulovit alespoň kousek brambor, abych přežila. Každý den byl boj o přežití.
Osudové setkání
Jednoho dne jsem narazila na Samera. Byl to chlapec se šedýma očima a úsměvem, který dokázal rozjasnit i tu nejtemnější uličku. 3336 – řekl mi, když mě pozval na kávu. Chvíli jsem váhala. Jasně, že nemám peníze. Ale on mi ukázal, že láska může být lepší než jídlo, a já jsem s ním šla.
Překvapení na obzoru
Když jsme seděli ve tmě, smáli se a povídali si, uvědomila jsem si, že než jsem emigrovala, měla jsem strach. Teď jsem se smála s ním a zapomněla na všechny starosti. Ale pak… pak mi ukázal svůj pas. Byl to dokument o deportaci. Zjistila jsem, že Samer je v Rusku nelegálně, stejně jako já. A v ten moment jsem si uvědomila, že už nemám kam utéct. Zůstala jsem s ním a přestala utíkat. Osud mě dostihnul, ale já jsem se na něj usmála, protože teď už jsem měla někoho, s kým mohu čelit světu.