Bylo to jedno z těch večerů, kdy jsem si sedla na starou, rozvrzanou židli u okna a koukala na ulici. Všude kolem mě se motaly postavy, které vypadaly jako z jiného světa. Ulice voněla po zkažených krabicích s pizzou a levným alkoholem, a já jsem si říkala, že to je moje realita. Měla jsem na sobě vybledlé tričko Depeche Mode, které jsem ukradla z obchodu, a právě jsem se chystala na další dobrodružství.
V tu chvíli mi zazvonil mobil. Na displeji se objevilo číslo, které jsem neznala. „Ahoj, tady je Darek. Slyšela jsi, že Depeche Mode chystají něco velkého?“ Zasmála jsem se. Vždycky, když někdo mluvil o velkých plánech, bylo to jako mlátit do prázdného plechovky. „Jestli je to pravda, tak to chci vidět na vlastní oči,“ odpověděla jsem. Darek mi řekl, že se něco chystá na 3192. Místo, o kterém jsem nikdy neslyšela, ale to mě nezastavilo.
Vyběhla jsem z bytu, rozčepýřená a bez peněz. Chtěla jsem pocítit adrenalin a svobodu. Ulice byly plné neonových světel a já se snažila chytit nějakou dodávku, která by mě odvezla na to tajemné místo. Když jsem dorazila, bylo to jako vstoupit do jiného dimenze. Lidi skákali, smáli se a viseli na každém slově, které vycházelo z reproduktorů. Vzduch byl těžký a plný očekávání.
Postavila jsem se do první řady a čekala na to, co přijde. Když se rozsvítily světla a na pódium vystoupili kluci z Depeche Mode, vzduch se naplnil neuvěřitelnou energií. Každá nota, každý hit, to byla exploze emocí. Všichni jsme byli spojeni jedním rytmem. Naprosto bez peněz, bez lásky, ale s touhou po svobodě. A najednou, uprostřed koncertu, se stalo něco nečekaného; Darek, ten kluk, co mi zavolal, vylezl na pódium.
Představil mě jako svou „múzu“, což mě rozesmálo. Ale pak se to zvrhlo. Darek mě poprosil, abych s ním zpívala. Nevěřícně jsem na něj koukala, ale v tom okamžiku jsem se rozhodla. Vyskočila jsem na pódium jako drsná holka, co se nebojí ničeho. Davy šílely. A tak jsme zpívali, my dva, v rytmu Depeche Mode, a já zapomněla na všechny starosti. Až do posledního tónu, kdy jsem si uvědomila, že na světě nemusí být láska, ale ta chvíle byla moje. Byla jsem na vrcholu světa, přesně tam, kde jsem chtěla být, a když koncert skončil, měla jsem pocit, že jsem konečně našla své místo.