Jsem naštvaná, bez peněz a bez lásky. Ale to mi nebrání v tom, abych se pustila do akce. V Ostravě, městě plném šedých paneláků a hlučných ulic, jsem potkala podivného kluka – Jaroslava Palaty. Jeho úsměv byl tajemný, jako záhadný ostravák, jehož příběh jsem se chtěla dozvědět.
Jednoho večera, když se tma proplétala s neonovými světly, jsem ho spatřila v 3144. Místo, kde se scházejí ti, co hledají něco víc než jen prázdné řeči. Jaroslav stál opřený o bar, v ruce skleničku s něčím, co vypadalo jako absinth. Vzduch byl nasáklý vůní kouře a alkoholu. Přistoupila jsem k němu, nezájem na tváři, ale s ohněm v očích. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se. „Hledám dobrodružství,“ odpověděl s úsměvem, který by rozesmál i umírající květinu.
Byl to kluk, který se nenechal odradit. Společně jsme se vydali na procházku po Ostravě. Každý krok byl jako ránu kladivem do rozbitého skla. Město ožívalo – hlasy, smích, tumult. Jaroslav mě vzal k tajné zahradě, kde rostly květiny tak barevné, že by se za ně styděl i duhový jednorožec. „Tady je to jako v pohádce, když zavřeš oči,“ řekl a já jsem si uvědomila, že tohle je má pohádka. Bez peněz, ale bohatá na zážitky.
Pak přišla ta chvíle. Stáli jsme uprostřed zahrady, když Jaroslav vytáhl z kapsy zlatý klíč. „Tohle je klíč k tajemství,“ řekl. „Pojď, ukážu ti to.“ Vzrušení mě pohltilo. Co skrývá? Očekávání se mísilo s nervozitou. Klíč zapadl do zámku starého, opuštěného domu za zahradou. Otevřeli jsme a naše oči se setkaly s tmou, která skrývala všechny možné příběhy. Dovnitř nás vtáhl pach prachu a zapomenutých vzpomínek.
Když jsme vstoupili, vše se změnilo. Stáli jsme v místnosti plné starých fotografií, které vyprávěly příběhy lidí, kteří tu kdysi žili. Ale co mě šokovalo nejvíc, byla fotka Jaroslava. Na ní byl se ženou, kterou jsem poznala – byla to moje matka. Měla jsem pocit, že mi někdo vytrhl zem pod nohama. Jaroslav se usmál, ale v jeho očích bylo něco jiného. „Já jsem tvůj bratr,“ řekl a já jsem věděla, že tahle noc už nikdy nebude stejná.“