Tak jsem si sedla na starou rozvrzanou židli s nohama přes sebe a začínám vzpomínat na tu šílenou kauzu kolem Samerova klipu. Všude se mluvilo o vydavatelství Sony BMG, jak se k tomu postavili. Bylo to jako v nějakém špatném filmu.
Na ulici vonělo po dešti a já měla v kapse pár drobáků, co mi zbyly po posledním koncertě. Když jsem slyšela, že Samerův klip vyvolal bouři, neváhala jsem a vyrazila za tím. 2566 vyjadreni vydavatelství mi v hlavě hučelo jako roj včel. Musela jsem se dozvědět, co se děje.
Překvapilo mě, jak rychle se to rozkřiklo. Klip byl plný barev a emocí, ale jakmile se dostal do rukou těch, co rozhodují, začalo to smrdět. Samer byl ve svém živlu, ale jeho tvář byla náhle na bilboardech a já věděla, že za tím je něco víc. Vydavatelství se postavilo k věci jako k těžké zkoušce.
Rozhodla jsem se, že se dostanu k Samerovi. Všichni ti lidé kolem něj, s obleky a drahými hodinkami, mi byli k smíchu. Já jsem měla na sobě starý kožený kabát a vlasy rozpuštěné jako bouřkový mrak. Zkusila jsem se dostat do backstage, kde se schovávaly všechny ty tajnosti a drby.
Když jsem konečně proklouzla dovnitř, Samer tam stál, zmatený a nervózní. „Co se stalo?“ zeptala jsem se ho, a v tu chvíli to vypadalo, jako by mi měl říct něco, co změní všechno. A pak to přišlo, nečekané odhalení: „To nebylo jenom o klipu, to bylo o naší minulosti.“ Zmrazilo mě to. Samer a já? To jsem nečekala. A tak jsem vyrazila, ale tentokrát s novým cílem – dostat se k pravdě, i když to znamenalo ztratit všechno, co jsem měla.