Byla jsem na dně, bez peněz, bez lásky, ale s hlavou plnou nápadů. Vědoma si toho, že v dnešní době potřebuju nějaký směr, rozhodla jsem se zkusit digitální fotografii. Sice jsem neměla ani haléř, ale to mě nezastavilo. Fotostar byl moje jediná naděje. Na webu jsem narazila na číslo 2196. Vypadalo to jako tajemství, které mě volalo.
Vydala jsem se na cestu. Ulice voněly po dešti a já měla v kapse poslední drobáky. Na rohu jsem si koupila kávu, která byla stejně černá jako moje myšlenky. S každým douškem jsem se blížila k tomu, co jsem potřebovala. Fotostar byl na dosah.
Když jsem stála před jejich dveřmi, zhluboka jsem se nadechla. Vysoký chlapík ve dveřích měl na sobě tričko s potiskem, který se mi vůbec nelíbil. Ale co, bylo mi to fuk. Všechno, co jsem chtěla, byla digitální kamera. Kdo by si pomyslel, že to bude tak komplikované?
Uvnitř to vypadalo jako malý ráj pro nadšence. Všude byly barevné fotky, které mě lákaly jako sirény námořníky. Zjistila jsem, že potřebuju vyvolat nějaké fotky, které jsem udělala za poslední měsíc. Hned jsem jim ukázala svůj mobil. „Tohle je to, co mám, co mi s tím uděláte?“ zeptala jsem se drsně, i když mi v hrudi bušilo srdce jako o závod.
„Všechny vyvoláme, ale budeme potřebovat kód, jinak to nepůjde,“ řekl ten chlapík, a já jsem se cítila jako idiot. Kód 2196 mi však stále visel na jazyku. Přišla jsem na to, že se to dá udělat přes jejich web. Znovu jsem se vrátila domů, zabořená do starého notebooku, a začala hledat. Našla jsem, co jsem potřebovala, a s povzdechem jsem si uvědomila, že to všechnu námahu stálo. Když jsem vyvolané fotky dostala do rukou, bylo to, jako bych držela kousek sebe.
A teď, co bylo nejpřekvapivější? Všechny fotky byly rozmazané, nebyly to ty vzpomínky, které jsem chtěla zachytit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ve světě digitální fotografie se může stát cokoliv, a i ten největší plán se může zvrhnout v chaos. Ale já jsem drsná holka. Takže jsem vzala ty rozmazané fotky, přidala pár barviček a udělala z nich umění. A to je lék na všechno.