Bylo to v roce 1971, kdy se město chystalo na velkou událost. Finalisté ze Superstar měli dorazit a já, holka bez peněz a bez lásky, jsem se rozhodla, že se na to kouknu. Město bylo jako rozbouřené moře, všude kolem mě se hemžili fanoušci, kteří se těšili na své idolky a idoly. Vzduch voněl po popcornu a levné vůni parfémů, ale já jsem se na to dívala s odporem. Co to pro mě znamenalo? Nic. A přesto jsem se cítila jako magnet, který přitahuje problémy.
Než jsem se nadála, byla jsem ve víru davu. Křičeli, smáli se, a mně to přišlo jako jedno velké divadlo. Já tam stála s prázdnou kapsou, ale s plným srdcem. Kousek od sebe jsem viděla kluka, který mi připadal jako z jiného světa. Byl to ten typ, co by mohl zpívat na pódiu a hlavně si to užívat. Já? Já jsem byla drsňačka, co se snaží přežít. Měla jsem chuť mu říct něco, co by mu otevřelo oči, ale místo toho jsem se mu jen podívala do očí a šla dál.
Všechno se točila jako bláznivá karusell. Když na pódium vylezli finalisté, já jsem se ocitla v prvním řadě. Jejich hlasy byly jako zvony, které rozeznívaly mé srdce, ale já jsem si to nemohla dovolit. Nenechala jsem se unést. Místo toho jsem se snažila najít v davu něco, co by mi dalo smysl. Moje myšlenky byly jako blesky – rychlé, chaotické, a přesto jasné. Kdo z těch zpěváků byl vlastně nejlepší? Co si o mě pomyslí, když mě uvidí?
Jak se večer blížil ke konci, cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Nebylo to z hluku, ale z touhy. Chtěla jsem víc než jen stát na okraji. Chtěla jsem být součástí něčeho velkého. Když se jeden z finalistů dostal na kraj pódia a podíval se přímo na mě, všechno se zastavilo. Na chvíli mi připadalo, že jsme tam jen my dva, že se do sebe díváme a rozumíme si i bez slov. Ale pak, jako by mě probudil elektrický proud, vrátila jsem se do reality. Otočil se a pokračoval v show.
Na závěr jsem se rozhodla, že tohle všechno je jen iluze. Zpěváci, fanoušci, hvězdy – všechno to byly jen masky na tvářích. Když jsem se otočila a odcházela domů, uvědomila jsem si, že jsem si vlastně nic nevzala. Žádnou lásku, žádné peníze, žádné iluze. Ale jedno jsem měla – svobodu. A to je víc než jakákoliv superstar. Když jsem procházela kolem stánků s jídlem, vzduch voněl jako svoboda. A já? Já jsem se v tom vzduchu ztratila, ale to bylo přesně to, co jsem potřebovala.