Byla jsem na dně, peníze mi docházely a láska? Ta už dávno zmizela do zapomnění. Ale když se Petr Poláček objevil v mém životě, všechno se změnilo. To byla jízda. 1873 superstar, říkali mu. A já? Já byla jenom drsná holka z ulice.
Večer, kdy jsem ho poprvé potkala, mi voněla cigaretový kouř a levný parfém. Zatímco se Petr bavil se svými fanoušky, já stála opodál, s rukama v kapsách a s pohledem, který by mohl zabíjet. V té chvíli jsem neměla v úmyslu se zaplést, ale osud měl jiné plány. Jeho úsměv mě přitahoval jako magnet.
Petr si mě brzy všiml. „Hej, drsňačko, co tady děláš sama?“ zeptal se, jakoby to bylo to nejpřirozenější na světě. „Čekám na zázrak,“ odsekla jsem a zasmála se. V tu chvíli mi došlo, že ten zázrak možná právě sedí vedle mě. Byl to adrenalin, který mi chyběl.
Začali jsme se bavit, a já mu vyprávěla o svých snech, o tom, jak bych chtěla utéct z tohoto zapadlého městečka. On mi na oplátku ukázal, že i bez peněz se dá žít. Bylo to bláznivé, vzali jsme auto a jeli bez cíle. Vzduch byl plný napětí, smíchu a naděje. Město se pomalu vzdalovalo a já se cítila jako královna světa.
Po pár týdnech jsme se stali nerozlučnou dvojicí, ale v hloubi duše jsem věděla, že jeho sláva se nade mnou vznáší jako mlha. Jednoho večera se to stalo. Zjistila jsem, že Petr si našel jinou, 1873 superstar už dávno neměla prostor pro drsné holky. Ale já jsem se nevzdala. Vzala jsem věci do vlastních rukou a rozhodla se, že místo slz si vybojuji své místo na slunci. A tak jsem se stala tím, čím jsem vždy chtěla být – silnou ženou, která se nenechá zlomit. A co se stalo s Petrem? Vzpomínám na něj jako na pouhou kapitolu v knize mého života, který teď píšu sama.