Tak, poslouchej, co se stalo. Jsem drsňák, co nemá ani floka v kapse a láska? Ta mi projela kolem jako expresní vlak. Ale tohle je příběh o nejvyšším člověku světa z roku 1866, a je to zatraceně zajímavé. Kdo by to byl řekl, že taková výška může přinést tolik problémů a ještě více dobrodružství.
Jednoho dne, když jsem se procházela po opuštěné ulici, ucítila jsem vůni spáleného dřeva a slyšela hlasy lidí. Zastavila jsem se a podívala se do dvora, kde se scházeli místní. A tam, uprostřed, stál on. Nejvyšší člověk světa. Jeho postava se tyčila nad ostatními, jako by z něj vyzařovala nějaká podivná aura. Zjistila jsem, že je to chlápek, který neustále roste, a to nejenom do výšky, ale i do problémů.
Chvíli jsem ho sledovala. Měl na sobě roztrhanou košili a boty, které pamatují ještě mé prababičky. Z jeho očí šlo cítit touhu po něčem víc, než jen po výšce. A najednou, jako by mne to k němu táhlo. Přistoupila jsem blíž a zeptala se ho, co to má znamenat. Odpověděl mi, že je to prokletí – stále roste, ale nikdo ho nemůže mít rád, protože je prostě moc velký. Tak jsem se vydala na cestu k jeho srdci. No jo, já vím, zní to jako klišé, ale pojďme to vzít z jiného úhlu.
Začali jsme spolu trávit čas. Procházeli jsme se po městě a já mu ukazovala místa, která jsem znala, zatímco on se snažil neuhnout hlavou o lampy. Smáli jsme se, i když já jsem neměla na jídlo. Když jsme se dostali do parku, prozradil mi, že jeho největší touhou je jednou zkrátka přestat růst. Zatraceně, kdo by to byl řekl? Měsíce jsme trávili ve společnosti, a já jsem si uvědomila, že ten chlápek se stal mým přítelem, i když to znělo jako špatný scénář z romantického filmu.
A pak přišel den, kdy se jeho výška stala problémem. Naše město uspořádalo festival, a on byl pozván jako hlavní atrakcí. Ale lidé ho začali šikanovat, smáli se mu a nazývali ho netvorem. V ten moment jsem vzplanula. Nehodlám se dívat, jak se smějí mému příteli! Tak jsem vzala věci do svých rukou a vtrhla na pódium. Zatímco jsem je všechny řvala, chlapec vedle mě se najednou začal smát. A víš co? Tak se zasmál, že přestal růst. Všichni ztichli, a já si uvědomila, že to byl klíč k jeho štěstí – ne výška, ale smích.
Takže, nakonec jsme odešli z festivalu jako vítězové. On se už nebojí, protože ví, že skutečná výška nespočívá v centimetrech, ale v srdci. A co se mě týče? Možná že nemám peníze, ale mám přítele, který mi ukázal, co to znamená být opravdu velký.