Začátek konce
Bylo to v roce 1753, když se rozpadla naše parta. Nejdřív to vypadalo jako špatný vtip. Klára, ta drsňačka, co uměla rozproudit zábavu, se rozhodla jít na sólovku. Všichni jsme to viděli, ale nikdo neměl odvahu to říct nahlas. Bylo to jako sledovat, jak se rozpadá starý dům.
Klára a její plán
Klára měla plán. Černé vlasy jí vlály jako noc kolem hlavy, když se chystala na akci. Vzala si černé kožené kalhoty a bílý top, který koukal na svět, jako kdyby byl v nebezpečí. Měla v ruce flašku levného rumu, co smrděla jako zapomenutá garáž. „Dneska se to rozjede,“ říkala, ale nikdo nechtěl věřit.
Kde je ta láska?
Ale co je láska, když nemáš ani na jídlo? Klára se neohlížela zpět. Věděla, že je sama, že láska je pro slabochy. Před námi se rozprostíral temný les, který voněl po vlhké zemi a divokých květinách. Také jsem cítila, jak mi srdce buší, když jsme kráčely dál. To byla ta pravá akce.
Temné tajemství
Náhle se z lesa ozvaly podivné zvuky. Srdce mi bušilo jako šílené. Klára se jen zasmála. „To je jen příroda, kámo,“ řekla. Ale já věděla, že něco není v pořádku. Temnota kolem nás se zdála ožít. Měly jsme se obrátit, ale místo toho jsme pokračovaly.
Nečekaný zvrat
Když jsme dorazily k místu, kde se měly dít věci, nečekaně se objevili naši bývalí kamarádi. Byli jsme na jejich území. Klára se na mě podívala a já věděla, co to znamená. Rozběhly jsme se zpět, ale tentokrát to nebylo o útěše. Bylo to o přežití. Když se za námi ozvaly výkřiky, uvědomila jsem si, že každý konec je zároveň začátkem něčeho nového. Klára se usmála. „A teď začneme žít, holky!“
Tohle byla ta pravá akce, a já jsem byla připravená na všechno.