Byla jsem na dně. Zbytek peněz se mi rozplynul jako pára nad hrncem a láska? Ta se už dávno ztratila někde v šedém městě. Seděla jsem na schodech před zaplivaným barem, kde se mísily vůně piva a cigaretového kouře. Vzduch byl těžký, jako by mi seděl na hrudi, a přesně to jsem potřebovala – vzpruhu, adrenalin, něco, co mi připomene, že ještě žiju.
Jednoho dne, zatímco jsem se snažila zorientovat, mi do hlavy vletělo slovo Velikonoce. Jaký blázen by se zabýval svátky, když má na krku dluhy? Ale pak mě napadlo, co když bych si mohla vypočítat datum Velikonoc? Dát něco do pohybu, udělat si vlastní svátek, který by nebyl o penězích, ale o svobodě.
Našla jsem starou knihu, zaprášenou a s roztrhanými stránkami. Byla plná podivných vzorců a čísel. Srdce mi bušilo, když jsem si uvědomila, že rok 1088 byl klíčový. Vzala jsem tu knihu do ruky, jako by to byl klíč, který odemkne bránu do jiného světa. Vzorec pro výpočet mě přitáhl jako magnet. Všechno okolo mě se rozmazalo, a já se soustředila na to, co bylo důležité.
Při každém čísle jsem cítila, jak se mění vzduch. Cítila jsem barvy, které jako by tancovaly v místnosti. Modrou, žlutou, a pak ten červený nádech – jako by se mi vrátily vzpomínky na lepší časy. Vzorec se mně otiskl do hlavy a já si říkala, že pokud nějaký blbec dokázal spočítat datum Velikonoc v roce 1088, já to zvládnu taky.
Nakonec jsem se usmála. Vzorec byl hotový, datum bylo na světě. Cítila jsem, jak se mi v žilách rozproudila nová energie. A pak, najednou, se zpoza rohu vynořil jakýsi chlapík. Měl na sobě kšiltovku a v ruce držel pytel s barvami. V jeho očích jsem viděla, že taky hledá něco víc. V ten moment jsem si uvědomila, že i v temnotě může být světlo. Možná, že Velikonoce nejsou jen svátky, ale začátek něčeho nového, co teprve přijde.