Začátek beznaděje
Když říkám, že nemám peníze, myslím tím, že jsem na dně. Je to jako stát na okraji propasti, kde se každý den dívám dolů a přemýšlím, co by se stalo, kdybych skočila. Ale já neskáču. Žiju na ulici, mezi podivnými lidmi a ještě podivnějšími situacemi. Vůně moči a levného alkoholu se mísí se zvukem rozbitých lahví. Znáte ten pocit? Kdy se vám třesou ruce a vy víte, že musíte jednat, jinak zůstanete stát na místě a ztratíte se.
Bez lásky, bez naděje
Láska? Ta je pro mě jaksi cizí. Kdo by mi mohl milovat, když nemám nic, co bych mu mohla nabídnout? Na ulici se potkávám s lidmi, kteří mě chtějí využít, ale já se nenechám. Včera večer jsem potkala chlapa ve zničené bundě, co měl oči jako dva rozsvícené reflektory. Představoval si, že mě dostane na svou stranu, ale já se mu jen zasmála a odešla.
Akce, akce, akce
Dneska jsem na lovu. Chci víc než přežívat. Ráno jsem narazila na skupinu bezdomovců, co plánovali, jak se dostat k nějakému jídlu. „Dáme si výlet do obchodu,“ řekl jeden z nich. Já si myslela, že mě vezmou s sebou, ale oni se jen smáli. Tak jsem se rozhodla jednat.
Vstup do obchodu
Šla jsem dovnitř a cítila tu vůni čerstvého pečiva. Oči mi zářily jako vánoční stromeček. Vzala jsem si rohlík a schovala ho do kapsy. Pak jsem si všimla, že za mnou stojí strážník. Rychle jsem se otočila a vyšla ven. Adrenalin ve mně hučel. Cítila jsem se jako královna, i když jsem měla jen suchý chléb v kapse.
Nečekaný zvrat
Když jsem se dostala ven, narazila jsem na něj – na toho chlapa z včerejška, co měl oči jako reflektory. Tentokrát se na mě usmál, a já jsem se zamyslela, jestli bych mu neměla dát šanci. Vytáhla jsem ten rohlík z kapsy a řekla: „Chceš se podělit?“ Jeho úsměv se změnil na překvapení. A pak jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít něco, co mě spojí s ostatními – moment překvapení.