Ráno mě probudila vůně spáleného oleje. Zase jsem si zapálila cigaretu na prázdném žaludku. Snídaně? Na to jsem neměla. Venku byla mlha, co mi připomněla, jak je svět šedý, když nemáš nic. Ale já nebyla z těch, co se utápí v sebelítosti.
Včera večer jsem se ocitla v tomhle zapadlém baru, kde se mísily hlasy, smích a pach potu. Lidi se snažili zapomenout na svoje starosti, ale já jsem tam byla jen kvůli jedné věci – potřebovala jsem peníze. Chtěla jsem si koupit nový boty, ale místo toho jsem skončila s prázdnými kapsami a prázdným srdcem.
Na barové stoličce seděl chlapík s tetováním, co mu pokrývalo celé ruce. Vypadal jako ten typ, co umí udělat víc, než jen mluvit. Když jsem mu řekla, že potřebuji práci, zasmál se a nabídl mi šanci. „Zítra večer, v tomhle místě. Pojď, ukážeš mi, co v tobě je,“ řekl. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, ale neměla jsem na vybranou.
Noc přišla rychle. Stála jsem v rohu, nervózně si upravovala vlasy. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří by za pár drobných udělali cokoliv. Když jsem viděla, jak se na mě dívají, uvědomila jsem si, že tohle je moje šance. Nehodlala jsem se vzdát. Proč neudělat něco šíleného, když jsem už tak daleko?
O hodinu později jsem stála na stole a křičela jako šílená. Všechno kolem se točilo, světla blikala a já jsem se cítila živá, jako nikdy předtím. Všichni se smáli, tleskali a já jsem si uvědomila, že peníze přicházejí samy. Ale víte co? Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem tam jen prázdnotu. Všechno, co jsem udělala, mělo cenu, ale ne v tom, co jsem si myslela. Nešlo o peníze, šlo o to, co zůstalo uvnitř.
Na konci noci, když jsem se vracela domů, jsem potkala starého muže s kočárkem. Usmál se na mě a já jsem si uvědomila, že i když jsem bez peněz a bez lásky, svět je pořád plný překvapení. Možná, že někde na konci tunelu je světlo, na které se vyplatí čekat.