Na pražských ulicích, kde se stíny mísí s neonovými světly, se procházela Šteindler. Byla to drsná holka, která věděla, jak přežít. Bez peněz a bez lásky, ale s neochvějnou odvahou. Její černé vlasy vlály ve větru jako plameny, když se blížila k Redakci policie. Jakmile se ocitla před budovou, zhluboka se nadechla. Vzduch byl nasáklý deštěm a smogem, ale ona věděla, že tady začíná její příběh.
Vstoupila dovnitř, zrak jí padl na muže v uniformě, který se s ní okamžitě setkal pohledem. Žádné úsměvy, žádné zbytečné slova. Věděla, co chce, a šla si za tím. „Potřebuji informace,“ řekla s chladným tónem. Muž se na ni podíval, jako by zvažoval, zda ji má poslat pryč nebo ji vyslechnout. Byla to hra, kterou znala nazpaměť.
V kanceláři, plné papírů a stohů dokumentů, se vzduch zdál být ještě těžší. „Zatím žádné stopy,“ prohlásil a odložil pero. Šteindler se mu podívala přímo do očí. „Nesnáším, když mi někdo lže.“ Chvíli se na sebe dívali, a pak se v jeho pohledu zalesklo porozumění. Možná v ní viděl něco, co mu bylo blízké. Možná se mu zalíbila.
V tuto chvíli se rozhodla vzít situaci do svých rukou. „Mám informace, které bys měl vědět. O skupině, která se pohybuje v podsvětí. A o tom, co plánují,“ dodala. Její slova visela ve vzduchu jako napjatý drát. Muž se rozhodl jí věřit, a tak ji vzal na tajnou schůzku, kde se měli potkat s informátorem, který jí měl poskytnout víc.
Na místě se ukázalo, že informátor byl daleko víc, než čekali. „To, co víš, může změnit všechno!“ zvolal, když se na ně vrhl chaos. Šteindler se ocitla uprostřed přestřelky, adrenalin jí pumpoval v žilách. Jak se jí to podařilo? Jak se dostala do situace, kde rozhoduje o osudu těch, kteří ji nikdy nebrali vážně? Nakonec, když se prach usadil, stála mezi zraněnými a policisty, s úsměvem na rtech. „Takže, co teď?“ zeptala se. A v tu chvíli si uvědomila, že žádné peníze, ani láska, jí nemohou dát to, co teď měla – moc.