Černovláska.cz

Hlava v oblacích, nohy na zemi

Byla jsem na pokraji sil, když jsem se rozhodla, že se mi nelíbí, jak mi život utíká mezi prsty. Stála jsem na rohu ulice, v jedné ruce cigaretu, v druhé prázdnou peněženkou. Svět kolem mě byl jako z pohádky, barevný, živý, ale já jsem se v něm cítila jako duch, který nemá co ztratit.

Pohádka na dosah

Pár kroků od mě, v černobílém stínu, stála skupina čtenářek. V jejich rukou svítily knihy, obálky zdobené hvězdami a kouzly. „Co tady děláte, princezny?“ zeptala jsem se, když jsem se k nim přiblížila. „Čteme pohádky, které nám dávají naději,“ řekla jedna z nich, zjevně přesvědčená, že mi to něco přinese.

Život je jiná pohádka

Ale já jsem měla jiný plán. „Pohádky jsou pro slabochy,“ pomyslela jsem si. Vytáhla jsem z kapsy papír a tužku. „Co kdybych napsala vlastní?“ Vzala jsem si od nich knihu a začala ji používat jako plátno pro svou vlastní realitu. Příběh o holce, co se nebála říct pravdu.

Akce!

Když jsem psala, okolí se rozjasnilo jako podzimní slunce. Lidé kolem mě se zastavili a dívali se, jak se příběh zhmotňuje na stránkách. „Zavřete oči, holky!“ zakřičela jsem. A pak jsem začala vyprávět. Můj příběh byl o boji, o lásce, kterou jsem nikdy nezažila, ale toužila po ní. O tom, jak se člověk může postavit proti světu a vyhrát.

Nečekaný zvrat

Když jsem domluvila, zjistila jsem, že se na mě dívá jiný svět. Čtenářky mi tleskaly, ale já jsem se smála. „A teď, co s tím uděláme?“ zeptala jsem se. A právě v ten okamžik, jakoby z pohádky, se jeden z kluků z davu postavil. „Dáme ti šanci napsat náš příběh,“ řekl. To byla ta pohádka, kterou jsem nikdy nečekala. Možná, že i já můžu být hrdinkou, ačkoli bez peněz a bez lásky.

Jsem holka, co se nebojí říct, co si myslí. Když máte prázdný kapsy a srdce bez lásky, tak vás to naučí žít rychle. A já jsem rychlá. Včera jsem se procházela po městě s touhou najít něco, co by mi vrátilo úsměv na tvář. Vzduch byl nasycený vůní pečených klobás a levného piva. Kde se vzal, tu se vzal, na rohu ulice stál ten chlápek s neonově zeleným kloboukem. Očima jsem ho sledovala, jak se snaží prodávat své zboží.

„Koupíš?“ zeptal se, když si všiml mého pohledu. V tu chvíli jsem neměla ani korunu. Ale co, my drsné holky si umíme poradit. „Ne, ale můžu ti nabídnout něco lepšího…“ vyhrkla jsem. Chlápek se zasmál, ale já jsem věděla, že tohle je moje šance. Vytáhla jsem z kapsy starou vizitku a napsala mu číslo. „Zavolej mi, pokud chceš vidět, co je skutečná zábava.“

Večer jsem se sešla s partou, co si říkala „3865 cok vyda“. Byli to blázni, kteří věděli, jak si užít život. Smály jsme se, tančily a pily, až jsme ztratily pojem o čase. Všechny jsme měly velké sny a malá břicha. Ale to nám nevadilo. Očima jsem hledala něco jiného, něco, co by mě dostalo ještě dál. V tom momentě jsem si uvědomila, že já sama jsem svým vlastním snem.

Když jsem se nakonec dostala domů, byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Přesně tohle jsem potřebovala – chaos a akci. Ale ráno mi přišlo zpráva od toho chlapíka s kloboukem. „Mám něco pro tebe, pojď ven.“ Znovu jsem se ocitla na ulici, tentokrát s adrenalinovým nábojem. Co mi asi chce? Když jsem ho našla, v ruce držel malou krabičku. „Otevři to!“ přikázal mi. Zvědavost zvítězila, a když jsem ji otevřela, spatřila jsem zlatý řetízek. „Dostaneš to, pokud uděláš to, co říkám.“

V ten okamžik jsem pochopila, že tohle je začátek něčeho, co jsem nečekala. Ten chlápek, ten klobouk, ten řetízek – všechno to vedlo k překvapení, které mi změnilo život. „Takže, co mám udělat?“ zeptala jsem se. „Zabav se, ale nezapomeň, že na konci dne musíš být ty sama. Jinak ti ten řetízek k ničemu nebude,“ řekl mi. A já se usmála, protože jsem věděla, že takový život, jaký jsem žila, se měnit nemůže. Ale mohla jsem ho žít naplno.

Odcházím z TV Nova

Je brzké ráno a já stojím na křižovatce, kde se pletou vůně čerstvě upečeného chleba s výpary z benzínových pump. 3664 – to je číslo, které mi zní v hlavě, jako kdyby mi ho někdo vtloukal do mozku kladivem. Dneska to končím. Odcházím z TV Nova a jediné, co mi zůstává, je ta hromada dluhů a vzpomínek na bezbarvé dny. Na to, jak mi smíchem zkroucené tváře kolegů zničily poslední zbytky optimismu.

Život na dně

Nemám peníze, nemám lásku, a co je nejhorší – nemám ani pořádný plán. Místo toho se vrhám do chaosu pražských ulic, které se mi zdají teď jako labyrint. Všechno je tak jasné: musím najít způsob, jak se dostat zpět do hry. Cítím, jak mi adrenalin koluje v žilách, zatímco se prodírám davy. Každý krok je jako pohlazení dlaní za krkem, cítím, jak se mi v břiše roztančila zvědavost.

Setkání na okraji

Na rohu ulice potkávám starého známého, jehož obličej je pokrytý jizvami, které vyprávějí příběhy z minulosti. „Radko, co tu děláš?“ ptá se mě, jako bych měla odpovědět na nějakou trapnou otázku z kvízu. Nemám odpověď. Jen pokrčím rameny a sleduji, jak se mu v očích zračí soucit. „Chceš to změnit?“ dodává. Jeho slova mi zní jako výstřel do tmy. Proč ne? V tomhle městě se přece dá všechno.

Nová šance

S ním se vrhám do podsvětí, kde je každé setkání s cizím člověkem jako zátah na drogy. Všude kolem je cítit pot, cigaretový kouř a touha po úniku. Naše plány se mění každou minutou, a já se cítím jako královna. S každým drinkem se ztrácím v rytmu hudby, která mě objímá jako milenec, kterého jsem nikdy neměla. Je to život, jaký jsem si nikdy nechtěla přiznat, ale teď mi dává energii.

Překvapení na obzoru

Po hodinách bloudění se dostáváme k místu, kde se scházejí podivné existence. Všichni tančí, zpívají a smějí se, jako by zapomněli, co to je být normální. Pak se to stane. Z davu vystupuje někdo, koho jsem znala. Bývalý kolega. „Ty tady?“ zní mu z úst. Cítím, jak mi ztuhla krev. To, co mělo být útěchou, se rázem mění v noční můru. Jak se z toho dostanu? Ale pak se usmívám. Protože teď jsem tady, a to je všechno, co potřebuju.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, a hlavně bez jakýchkoliv vyhlídek. Všude kolem mě se točilo jen kolo štěstí a já jsem seděla na okraji, s pohledem upřeným na světla online kasin. Představa, že bych mohla vyhrát, mě držela nad vodou.

Jednoho večera, kdy jsem byla sama doma, jsem dostala nápad. Proč nezkusit cevrimici kurs? Nechci se tu vymlouvat, ale potřebovala jsem peníze. Tak jsem se proklikala na jednu z těch stránek – barevné ikony, vábivé zvuky, cinkání mincí. Cítila jsem ten adrenalin.

Po hodině studování kurzů a triků jsem se rozhodla. Teď nebo nikdy. Hlava mi jela na plné obrátky, když jsem se přihlásila do prvního online casina. Oči mi svítily jako neonové nápisy na Taksimském náměstí. Každý klik byl jako výstřel z pistole; buď vyhraješ, nebo prohraješ.

První kolo bylo jako sen. Karty se mi sypaly do klína, a já jsem se smála. Červené, černé, a najednou – jackpot! Cítila jsem se jako královna. Peníze se na mě sypaly, vzduch kolem mě voněl jako čerstvě uvařená káva a já byla na vrcholu světa.

Ale jak to bývá, všechno, co stoupá, musí i padnout. Když jsem se dostala do varu, zapomněla jsem na rozum. Peníze mizely jako pára nad hrncem. Po několika hodinách jsem se ocitla zpátky tam, kde jsem začínala – bez peněz, bez lásky. A pak, v tom posledním kole, kdy jsem vsadila všechno, jsem se usmála. Udělala jsem to. Otočila jsem poslední kartu a zjistila, že jsem vyhrála. Ale místo radosti jsem cítila prázdnotu. Peníze byly fajn, ale co teď? Kde je ta láska, co mi chyběla? Otočila jsem se a šla ven, do noci, která byla stejně tak temná jako moje duše.

Vstup do světa chaosu

Představ si to – já, drsná holka, bez peněz, bez lásky, ale s jedním cílem: získat volný vstup na Code Red. To místo je legendární. Barvy blikají jako neonové blesky, vzduch je prosycen vůní alkoholu a potu. Jenomže já nemám na lístek, a tak mi nezbývá nic jiného, než se zapojit do soutěže. Srdce mi buší, když přemýšlím, co všechno budu muset udělat.

Odhodlání a výzvy

Soutěž začíná a já jsem připravená na všechno. Slyším, jak ostatní vyřvávají, vyzývají se navzájem. První úkol je jednoduchý – musím najít klíč, který je schovaný v nejhlubší části klubu. Cítím se jako lovec pokladů. Během cesty narážím na různé figurky, které se snaží zdržet. „Zpátky, slečno! Tohle je moje území!“ křičí jeden z nich. Nezastavím se. S dravostí v očích se prodírám davem, cítím, jak mi adrenalin pumpuje do žil.

Nečekané spojenectví

Když už se mi zdá, že klíč je na dosah, náhle mě někdo chytí za ruku. Je to kluk, možná o pár let mladší, s hustými vlasy a úsměvem, který by mohl rozpustit led. „Hele, já ti ho pomůžu najít, ale musíme být rychlí!“ říká. V tom momentě mi dojde, že spolupráce může být klíčem k úspěchu. I když se mi nelíbí, že mu musím věřit, nevím, co jiného dělat.

Nejistota a překvapení

Noc se blíží, a já jsem blíž k cíli než kdy jindy. Klíč je na stole, obklopený věcmi, které patří k minulosti. Cítím tlak. Kluk vedle mě vypadá nervózně, jako by měl něco na srdci. „Co když to vezmeš ty a já zůstanu bez ničeho?“ Jeho slova mě překvapí. V tu chvíli se mi rozjasní. Co když mu nechám klíč a sama si vezmu to, co chci? Když se mu dívám do očí, vím, že pro něj je to důležité, ale já jsem nezávislá a nenechám si to vzít.

Úspěch nebo zklamání

Nakonec klíč vezmu. Kluk se na mě dívá s údivem. „Ty fakt?“ Já se usmívám. „Jo, a teď si jdu užít Code Red!“ Jak se snažím prodrat zpět skrze dav, cítím se jako královna. Ale co se nestane – klíč se mi vysmekne z ruky a spadne přímo k nohám barmanky. Zasměje se a já vím, že ta pravá soutěž teprve začíná. A já? Já se nezastavím. Chci víc!

1. Kapitola: Temné uličky

Bylo to jako ve snu, ale s tou špinavou realitou, co mě obklopovala. V noci, kdy město spalo, já jsem bloudila po ulicích, kde se mi nohy bořily do mokrého asfaltu. Každý krok byl jako výstřel, který rozrušil klid. Říkal se mi drsná holka, ale já jsem spíš byla holka bez peněz a bez lásky.

2. Kapitola: Záhadný nápoj

V jedné z těch zapadlých uliček jsem potkala podivného chlapa, co se tvářil jako smrt. V ruce držel láhev, ze které se linula vůně, co mi rozproudila krev. „Co to je?“ zeptala jsem se, zatímco mi oči zářily zvědavostí. „Metanol, holka. Osvěžení pro duši,“ smál se. Nevěděla jsem, co je to za svinstvo, ale ten pohled v jeho očích mě přiměl k tomu, abych si nalila.

3. Kapitola: Přítel nebo nepřítel?

Jakmile jsem to do sebe nalila, cítila jsem, jak mě pálí hrdlo, jako by mi tam někdo nasypal sklo. Bylo to divné, ale zároveň vzrušující. Moje smysly se probudily, barvy kolem mě se rozjasnily, a já jsem se smála, jako by mě nic nemohlo zastavit. Ale to, co mě na chvíli oslepilo, mě začalo pomalu dusit. Byla jsem na dně, nebo na vrcholu?

4. Kapitola: Halucinace a realita

Po několika vteřinách se mi začalo motat, a z uličky se stalo bludiště. Viděla jsem postavy, co tančily ve stínech, slyšela jsem hlasy, co mi šeptaly do ucha. „Tohle je tvé poslední dobrodružství,“ říkaly. A já? Já jsem se smála, protože jsem věděla, že tohle je přesně to, co jsem hledala. Adrenalin, strach, svoboda.

5. Kapitola: Závěrečné odhalení

Když jsem se konečně probrala, ležela jsem na zemi a kolem mě se válely prázdné lahve. Cítila jsem, jak mi srdce buší jako splašené, ale nebyla jsem sama. Ten chlap, co mi nabídl metanol, stál nade mnou a smál se. „Myslela jsi, že to je jen tak? Metanol je pro člověka toxický, holka!“
A v tu chvíli jsem pochopila, že jsem se dostala do sítě, ze které už není úniku. Moje dobrodružství skončilo, ale začínalo něco mnohem horšího. Teď jsem musela bojovat o život.

Úvod do chaosu

Stála jsem na rohu ulice, v ruce cigáro, v kapse poslední drobáky. Město kolem mě žilo, barvy se mísily s hlukem a vůněmi jídla z pouličních stánků. Ciganski Diabli se blížili, a já jsem věděla, že se něco chystá. Byli to lidé bez pravidel, s duší divokou jako já.

Překvapení na každém kroku

Jejich smích byl nakažlivý, a já chtěla být součástí téhle šílené party. Sijou s Lucii Bilou zněla z reproduktorů, rytmus mě vábil, jakoby volal moje jméno. Představila jsem si, jak se tančí na stolech, jak se všichni smějí, zatímco já se snažím zapomenout na svět kolem. Vzduch byl plný napětí a očekávání.

Nečekané setkání

Do toho chaosu vstoupil on. S tmavýma očima a úsměvem, který by mě mohl zabít. Měl v sobě něco, co mě přitahovalo, jako magnet. “Co tady děláš, holka?” zeptal se a já jsem mu odpověděla: “Hledám něco víc, než jen přežívat.” Jeho smích se spojil s tóny písně, a já jsem se cítila jako královna jedné velké, nezkrotné noci.

Ve víru tance

Tančili jsme mezi cigaretovým kouřem a barevnými světly. Každý krok byl jako malý zázrak, jako bychom zapomněli na realitu, která nás obklopovala. Cítila jsem, jak mi pulzuje krev, jak se sny mísí s realitou. Ciganski Diabli byli kolem, a já jsem se cítila jako součást jejich rodiny. Všichni jsme byli zoufalí, ale v tom zoufalství jsme našli svobodu.

Šokující závěr

Když jsem se ráno probudila, byla jsem sama. Jen prázdné místo vedle mě, ale v srdci jsem měla oheň. To, co se večer stalo, bylo víc než jen krátký flirt. Na stole ležel vzkaz: “Budeš mě hledat, nebo se necháš unést?” A já jsem věděla, že moje cesta teprve začíná.

Když se slunce rozlilo nad městem a ulice zaplavila vůně grilovaného masa, já jsem se s vášní vrhla do léta. 3867 – to bylo číslo, které mi pořád znělo v hlavě, a to jsem si ho přehrávala na rádiu Čas jako mantra. Bylo to léto ve znamení desítky, kdy vášnivé okamžiky střídaly noční eskapády a já jsem si říkala, že teď nebo nikdy.

Každé ráno jsem vycházela na ulici, vyzbrojená úsměvem a prázdnou peněženkou, což mě nijak neodradilo od toho, abych se vydala za dobrodružstvím. Všude kolem mě se hemžili lidé – smích, šumění, vůně piva a horkého asfaltu. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu desítky, a já jsem byla připravená na akci.

Jednoho večera, když slunce klesalo a barvy nebe se měnily na ohnivou paletu, jsem se ocitla na místě, kde se scházeli všichni, co hledali dobrodružství. Hudba z rádia Čas hrála na plné pecky, a já jsem se rozhodla, že si jdu zatancovat. Lidi kolem mě se smáli, atmosféra byla elektrizující a já jsem se v tom víru ztratila.

Pak jsem ji spatřila. Byla to ona – ta drsňačka s modrými vlasy, co vždycky přitahovala pozornost. Naše pohledy se setkaly a já jsem věděla, že tohle bude nezapomenutelné. Vytáhla mě na parket a my jsme spolu tančily jako by svět kolem nás neexistoval. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje adrenalin, a pak přišla ta chvíle, kdy jsme se na sebe vrhly.

Až do té doby, než jsem se probudila v posteli s opuchlým obličejem a v peněžence prázdno. Ale vzpomínka na tu noc byla živá. Otočila jsem se k oknu, venku svítil měsíc a na rádiu Čas hrála naše píseň. A tak jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky může být léto plné překvapení – a to překvapení? Ten pocit svobody a odvahy, který nemám za peníze, ale za zážitky.

Jsem na kraji města, hlava mi třeští, a když se nohy doškrábou na starou, rozpraskanou silnici, cítím tu zvláštní vůni – smíchanou s prachem a ujetými pneumatikami. Vzduch je těžký, a v něm se vznáší otázka, která mi nedá spát: 3400 americký radar v ČR – ano nebo ne?

Večer se s kamarádkou, co neví, kdy ji naposledy někdo pozval na drink, scházíme u starého bunkru. Je to místo, kde se schovávají naše sny, a teď je naše útočiště plné tajemství. Radar. Tohle slovo mě žere jako červ, co si hraje na hrdinu. Město, které se chystá na bouři, a my, dvě holky bez peněz a lásky, se snažíme zjistit, co je na tom všem pravdy. Vzduch je plný napětí a cigaretového kouře, a já se odhodlávám udělat krok vpřed.

Odpovědi na otázky visí na vzduchu jako kapky deště, co se nechtějí dotknout země. Jak se blížíme k bunkerům, slyším ve svém nitru šepoty. „Ano, nebo ne?“ ptám se sama sebe, když mi do hlavy vchází vzpomínky na staré filmy s tajnými vládními projekty. Zvenčí to vypadá jako obyčejný týden, ale uvnitř se skrývá něco, co by mohlo změnit všechno. Cítím, jak se mi zrychluje tep, a já musím vědět víc.

Ve vnitřku bunkru je tma, ale já si svítím telefonem. Všude kolem je špína, prach a staré papíry, které by mohly vyprávět příběhy. Z ničeho nic zaslechnu zvuk – je to jako šramot, co se blíží. Srdce mi buší jako o závod. Zastavím se, a když se otočím, vidím postavu. „Co tu děláš?“ zeptám se, i když vím, že na odpověď čekat nebudu. Hlava mi třeští, ale já se nebojím. Dívka se usměje a říká, že ví, co se chystá.

„Ty víš, co je 3400 americký radar?“ zeptám se, a ona jen pokrčí rameny. „Jednou to budeš vědět, ale teď jsi na špatném místě,“ dodá a zmizí ve tmě. Zůstávám tam jako zaražená, s pocitem, že jsem právě odhalila něco mnohem většího. Cítím, jak mi v hlavě víří myšlenky, a teď už vím, že odpověď je ano, ale co to přesně znamená pro nás?

Otočím se a vyběhnu ven, cítím, jak mi vítr čechrá vlasy. Město je teď pro mě jiné, jakoby se pod ním schovávala tajemství, která jsem teď odhalila. Radar je tu, a já se teď musím rozhodnout. Co s tím udělám? Možná se mi to vrátí jako bumerang, ale na to teď nemám čas myslet. Jsem drsná holka a tohle je můj příběh – a teď začíná nová kapitola.

Začátek bláznivého dobrodružství

Jsem drsná holka s prázdnou peněženkou a srdcem, které se už dávno naučilo nepouštět se do citů. Jednoho dne jsem se rozhodla, že zkusím štěstí v 3446 skládacích tričkách. Tyhle kousky mě fascinovaly – každý z nich vypadal jako malý umělecký kousek, který by mohl rozproudit mou krev a přitáhnout pozornost, kterou jsem nikdy nechtěla.

Trička, co mě okouzlila

Vstoupila jsem do obchodu, kde se na mě smály pestrobarevné trička. Každé mělo svůj vlastní příběh, a já jsem byla připravená je všechny poslechnout. Cítila jsem vůni bavlny, která se mísila s těžkým vzduchem, a v hlavě mi hučelo, jak se snažím vybrat to pravé. Můj rozpočet byl nula, ale na to jsem neměla čas přemýšlet.

Bez peněz, ale s plánem

Rozhodla jsem se, že si tričko prostě vezmu. Jak? To je přece snadné. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem vymyslela plán. Rychlý pohyb, šikovný úskok a já byla venku, tričko schované pod mikinou. Cítila jsem se jako královna, i když jsem měla v sobě kousek strachu. Na ulici se mi zastavil dech, ale to jsem neřešila. Byl to adrenalin, co mě pohánělo.

Tričko, co přitahovalo pozornost

Jak jsem šla, tričko se stalo mým talismanem. Lidi si mě začali všímat, jejich pohledy se upínaly na barevný vzor, který jsem nosila. Získala jsem na sebe pozornost, o kterou jsem nikdy nestála. Lidé se usmívali, nabízeli mi drinky a já se cítila jako na vrcholu světa. Ale pod tím vším se skrývala osamělost, která se mi usmívala zpoza rohu.

Nečekaný obrat

Po pár hodinách jsem se ocitla na okraji parku, kde jsem potkala kluka s vášní pro umění. Měl v ruce skládací tričko a jeho oči zářily jako hvězdy. Chtěl mi ho ukázat, ale já jsem se snažila udržet si odstup. Kdo by chtěl mít něco společného s někým, jako jsem já? Ale když mi ho podal, něco se ve mně zlomilo. Možná to nebylo jen o tričku, ale o tom, co všechno může umění přinést do života. A tak jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky se dá najít něco podstatného. Možná jen potřebuji otevřít oči a podívat se na svět kolem sebe.